| Tante Bante | 
 |
(18.6.2016 22:21:11) Láska a citová závislost se nepřekrývají vůbec. Ale samozřejmě citově závislý člověk ti bude tvrdit, že hluboce miluje.
|
| Pam-pela | 
 |
(18.6.2016 22:43:15) Jo, citová závislost nemá s opravdovou láskou nic společného. Ale zas je to lidské.
A tu opravdovskou Lásku umí jen velmi málo lidí - kdy se na onom stavu nemění nic ani kdyby se stalo nevím co...je věčná, nekonečná a naprosto stálá bez ohledu na vnější okolnosti.
|
| Kudla2 | 
 |
(18.6.2016 22:55:09) "A tu opravdovskou Lásku umí jen velmi málo lidí - kdy se na onom stavu nemění nic ani kdyby se stalo nevím co...je věčná, nekonečná a naprosto stálá bez ohledu na vnější okolnosti."
No to teda nevím, myslíš jako, že když mě ten, koho jsem milovala, začne třeba mlátit a podvádět, tak ho budu milovat pořád stejně?
Tak tomu já neříkám "opravdovská Láska", ale spíš trochu jinak. 
|
| Pam-pela | 
 |
(18.6.2016 23:01:07) To už není o citu, ale o stavu. Asi to neumím slovy vysvětlit. Ale jo...můžeme mít člověka rádi, i když nám ublížil, vlastně je to svým způsobem žádoucí a osvobozující, byť pro někoho nepochopitelný.
A samozřejmě to neznamená nechat se využívat nebo si nechat ubližovat, protože láska by měla začít u sebe - sebeláskou. To už mnohým lidem vůbec přijde nepochopitelný, možná to zaměňují se sobectvím.
Ale možná mi na to chybí správná slova.
|
| Kudla2 | 
 |
(18.6.2016 23:06:47) Pam-pelo,
ano, tak lze necítit nenávist k někomu, kdo nám úmyslně a zlovolně uškodil, a i to je vyšší dívčí.
Ale mít takového člověka RÁD, to je degradace toho slova - jak bys pak označila to, co dotyčný cítí třeba ke svým dětem, přátelům, k lidem, co ho nikdy nezklamali? Pochybuji, že by to byl cit stejné kvality, navíc "mít rád" znamená většinou i něco do toho člověka investovat, co budeš investovat do někoho, kdo Tě zklamal a je velká šance, že tou udělá zas?
|
| Pam-pela | 
 |
(19.6.2016 13:25:20) Kudlo, neumím to líp vysvětlit, možná že se to slovy ani nedá. Ale aby to nevyznělo, že jsem tak "skvělá", že to umím. Ne...jako zadařilo se mi nějak přirozeně postupně u několika lidí, co mi i mým blízkým opravdu hodně ublížili. Je to prostě vnitřní, přirozené...a nemá to žádnou formu. U některých ještě tak nějak čekám, až se to ve mně "samo" stane. Chtěla jsem to udělat uměle, ale nejde to, tak na sebe nespěchám.
A na některých lidech pořád "lpím" a mám na nich citovou závislost.  Ale znám lidi, kteří to mají tak, jak jsem psala předtím. Nic jakoby nedělají - nekonají, aby to "dělali", jen je to z nich cítit a jejich život tomu odpovídá.
U mě se leccos změnilo po uvědomění si, že i lidi jako celek jsou jeden jediný organismus a jsou součástí něčeho vyššího. Ale jak říkám, tohle asi není pro všechny, člověk se k tomu musí nějak dostat, když chce, a taky netvrdím, že je to tak správně. Je to jen moje vnímání reality.
|
| Mirek_ | 
 |
(19.6.2016 14:17:50) Pam-pelo,
něco podobného navrhuje Matoušovo evangelium 5,38-48. Buddhistický soucit se všemi bytostmi je z podobného soudku. Čili já tvoje pojetí nemám problém přijmout, tj. věřit, že ti to funguje.
|
|
|
|
|
|
|
|