sas.i |
|
(19.2.2014 9:15:43) Mám 8-mi letou holčičku. Je stydlivá, ve společnosti neprůbojná a tichá. Minulý týden si stěžovala, že jí je špatně, že se jí chce zvracet, tak nešla do školy. Jenže jak zůstala doma, tak pookřála a mě začlo být jasné, že se jí kvůli něčemu nechce do školy. Včera se mi rozpovídala, že jí ve škole nemá nikdo rád, že si s ní nikdo nepovídá ani nehraje, o přestávkách sedí sama v lavici a chce se jí brečet a její nejlepší kamarádka se jí posmívá. O tělocviku si jí nikdo nevybral do družstva a ona tam stála sama poslední :-(( Byl to pro mě šok. Teď tu brečim, když si představim, jak jí musí být. Zašla jsem za paní učitelkou a probraly jsme to. Prosím, poraďte, co dělat. Jak jí můžu pomoc? Chtěla bych s ní zajít do nějaké poradny k dětské psycholožce. Máte s někým dobré zkušenosti? Jak jí zvednout sebevědomí? Co poradit, aby se cítila trošku oblíbenější v kolektivu?
|
Eržika. |
|
(19.2.2014 9:21:23) A nemáte školní psycholožku? Ta by si promluvila s dcerou, s tebou, s učitelkou a koukla by párkrát do třídy, jak to tam probíhá..
|
|
Františka85 |
|
(19.2.2014 9:21:57) To je mi moc líto, co dcerka prožívá. Zažívala jsem to samé jako dítě. Neměla jsem, bohužel, oporu ani v rodině, to bylo na tom celém nejhorší. Chyběl mi blízký člověk, kterému bych se mohla svěřit, mtka se mi ještě vysmívala. Nerada na to období vzpomínám. Nevím co ti poradit.
|
|
Nedoma |
|
(19.2.2014 9:25:14) V kolektivu neprůbojnou a tichou mám doma 2x. Zpravidla čekají, že bude iniciativní ta jejich kamarádka/ky a když to tak není, tak to berou jako nezájem. Přitom sami nic moc aktivně neudělají a když prý udělají, tak ostatní chtějí dělat něco jiného. Což je normální, protože ony taky nekývnou na každou blbost (často z nich vyleze, že kamarádka si chtěla hrát, ale "blbosti", tak si raději nehrály). Člověk by musel mít hlavu jenom na řešení citových problémů svých dětí, kdyby za ně řešil všechno. Nechala bych to na dcerce, ať se s tím popere. Jen si ji vyslechla a trochu se snažila rozkrýt ten její pocit, že jí nikdo nemá rád (nehrají si s ní, neberou ji mezi sebe, co chce dělat ona...) tím, aby si sama řekla, proč si to myslí a jestli situace není způsobená něčím jiným, než tím, že ji nikdo nemá rád.
|
Nedoma |
|
(19.2.2014 9:28:42) Ještě doplním, že ve školce jsem na to skočila té mladší a šla se poptat paní učitelky, jestli si děti s dcerou hrají, jak se zapojuje. Byla mým dotazem hodně překvapená, protože dle ní je dcera velmi oblíbená, hraje si s dětmi téměř pořád atd. Ve škole jsem na to skočila starší a od paní učitelky jsem pochopila, že ona se částečně straní sama, že si jde číst nebo něco malovat nebo jí pomáhat s přípravou hodiny, protože ji nebaví to, co dělají ostatní holky. Tyhle uzavřenější děti si často neuvědomují, že se izolují samy, a že to je daň za to, že dělají, co chtějí. Kolektivní aktivita je téměř vždycky kompromis.
|
|
kobra21,A91,M94,A08,L10 |
|
(19.2.2014 9:30:09) Já jsem tohle zazivala s druhou dcerou,plakala doma,bolelo ji bricho. Nakonec jsme to resily tak,ze si zacala nektere holcicky domu,treba na odpo,lepe se poznaly a bylo to lepsi. Udelaly jsme treba pozvanky, nebo vzaly nejakou holcicku do kina a tak. Je pravda,ze to chvili trvalo,ale nakonec se v ramci moznosti zaclenila,ziskala vice sebevedomi. Skolni psycholozka nam udelala naopak medvedi sluzbu,,kdyz zacala resit pred detma,proc si nehraji s dcerou a tak. Pa ji to nekteri dali sezrat.Me se opravdu osvedcily mimoskolni zazitky s jinyma. Dnes ma dcera 20 let a v kolektivu rozhodne placha jiz davno neni
|
|
|
|