| Veru + Maxa 09/10 + Berý 06/12 | 
 |
(20.1.2014 19:18:42)
Prosím o radu, jak vysvětlit triletemu synovi, ze autonehoda, ktera se nam pred čtrnácti dny stala, byla náhoda, že uz se to priste nestane, ze budeme ridit pomalu a opatrně...
Bohužel mi auto klouzlo tak, ze jsme skončili ve strome a ten nas odhodil a skončili jsme na strese. Nikomu se nic nestalo, na miste jsem to pred detmi zvládla v pohodě. Žádna hysterie, pláč, stres.... Vsecko jsem dětem vysvětlila, že se to bohuzel nekdy stane, ze se s autem havaruje. ..
Ale triletej Maxa zacal plakat o tyden pozdeji v autobuse, ze chce vystoupit, ze se boji, ze se nabourame, že jedeme moc rychle... To same i o par hodin pozdeji, kdyz jsme jeli zpet.
Vcera v aute neplakal, ale celou cestu mluvil o tom, ze jedeme rychle, ze nabourame... Porad vse v klidu vysvetluju, ale mam pocit, ze se mu to v hlave porad mele a vysvetlovani nepomáhá.
Jake jsou vase zkušenosti?
Diky!
|
| Líza | 
|
(20.1.2014 19:21:21)
Vysvětlování je celkem zbytečný, nezbývá než ho pomalu znovu zvykat na to, že se v autě nemusí bát. Jezdila bych zpočátku spíš kratší trasy, pomalu, povídala bych si s ním přitom.
Spousta dospělých má po nehodě problém vlézt za volant a taky jim nepomůže něco vysvětlovat, chce to znovu se naučit jezdit. Vezmi to tak, že tvůj synek to má podobně.
|
| Fren |
|
(20.1.2014 19:24:49)
Ve skutečnosti má to malé božátko naprostou pravdu v tom,že auta jsou hodně nebezpečná a tak je přirozené,že se v něm,zvlášt po té nehodě,nebezpečně cítí.
|
| Girili | 
|
(20.1.2014 19:25:56)
Ach, Fren, vzdy nedockave cekam tve moudre a prinosne prispevky. Ted jsi to rozsekla a zakladatelce jsi hodne pomohla. 
|
|
|
| Veru + Maxa 09/10 + Berý 06/12 |
|
(20.1.2014 19:28:56)
Mam to brat tak, ze to k tomu patri a ze to prejde? On je celkem citlivka a nerada bych to zanedbala a zadelala mu na naky celoživotní trauma.
|
| Líza |
|
(20.1.2014 19:32:46)
Já bych to tak brala, že to k tomu patří, spíš by bylo divný, kdyby byl v úplný pohodě.
Uvidíš sama, trochu to trénujte, při jízdě by bylo fajn zlehka ho zabavit, zpočátku žádný složitý trasy a dlouhý výlety, ale lepší často a krátce, aby to zvládal, ono by to mělo povolit. Nevyčítat, nevytýkat, ujistit, že se zase bát přestane.
Sama bys viděla, kdyby to vypadalo, že to nechce přejít.
|
|
|
|
| Federika | 
|
(20.1.2014 19:30:19)
Časem to nejspíš samo odezní.
Měla jsem kdysi nehodu, auto bylo fakt na odpis a všichni se divili, že jsem přežila celkem bez úhony.Už druhej den jsem musela sednout za volant, bylo to stgrašný potila jsem se, zrovna běžěla v reklamách jedna na autoskla, začínalo to řinčením sklaa já sebu vždycky trhla, nakonec jsem už jezdila bez rádia, to se nedalo. Dlouho jsem měla špatný sy a pořád jsem na to myslela.
Po čase to přešlo, jen si prostě víc uvědomuju, jak snadno se může něco stát.
Takhle malý děti občas zažijou něco nepříjemnýho a můžou mít nějakou dobustrach nebo i noční můry,určitě se to zlepší..
|
|
| Jit+3 | 
|
(20.1.2014 19:32:42)
Veru může se stát, já jsem měla kdysi docela banální nehodu a dělalo mi problém jezdit i jako spolujezdec. Párkrát jsem si musela přesednout dozadu a koukat dolů pod nohy a ne na cestu. Takže bych mu dala čas, ono mu to bude chvíli trvat, navíc je malej, musí to strávit.
|
|
| Krabatka | 
|
(20.1.2014 19:54:30)
A co během jízdy pouštět něco, co se mu líbí? Písničky, pohádky...
|
|
| Pam-pela | 
|
(20.1.2014 20:06:17)
Podle mne je to zkušenost, která se jen tak z hlavičky nevymaže ze dne na den, muselo to být trauma a šok.
Musí opět získat pomalu jistotu, že ježdění dopravním prostředkem je bezpečné a že se nic hrozného neděje.
Chce to čas.
|
|
| Palac + 1 | 
|
(20.1.2014 20:11:54)
kdy jsem byla ucastnikem nehody autobusu. a to se jen prevratil na bok (a jeste ne uplne) a byla jsem uz starsi nez tvuj syn.
a delala jsem pak stejny sceny. kdyz jsme meli autobusem i kratkou vzdalenost, vriskala jsem na celej bus, ze jedemem moc rychle a silene se bala.
zadny vysvetlovani nepomohlo, nic. pomohl jen cas. jak se pomalu zas zacelil ten mentalni "protective cacoon".
|
|
| Liki + dcera 8/11 |
|
(20.1.2014 20:19:52)
Zrovna včera jsem začala číst knihu Trauma očima dítěte. I když ty tu nehodu nepovažuješ za stres, pro dítě to stres byl. A velký. Dostali jste se do situace, kdy nám mozek říká, že máme bojovat nebo utéct. V té chvíli nebylo možné ani jedno. Tělo tak nemělo šanci upotřebit energii, kterou vytvořilo k útěku. Tato energie v něm zůstala a i když se možná časem bude zdát, že na to syn zapomněl, vynoří se to v jiné podobě.
Být tebou našla bych psychologa, který se zabývá traumaty. Trauma spočívá v nervové soustavě člověka, nikoli v události.
|
| Liki + dcera 8/11 |
|
(20.1.2014 20:22:32)
Pokud nechceš psychologa, můžeš zkusit koupit si tu knihu a pomoci synovi překonat to sama. Napsali to Peter A. Levine a Maggie Kline. Kupovala jsem to v brněnské pobočce branakdetem.cz
|
|
|
| Winky | •
|
(21.1.2014 4:57:26)
Co bych ti na to řekla - být dospělým tak si bohužel rozmyslím jestli si k tobě do auta ještě sednu (nebo si dám aspoň chvíli pauzu od ježdění s tebou), dítě tu možnost nemá. Takže mu vyjdi maximálně vstříc když řídíš ty, fakt jezdi pomaleji. Promiň ale otočený auto na střechu jako stres a problém fakt vidím. Já bych i jako dospělá z toho měla trauma pěknou chvíli, i když bych asi v autobuse nevyváděla, ale dítě z toho vinit nemůžeš.
Neříkám ustupovat a dělat z toho ještě větší drámo. Ale pochopit, že tam ten strach není bezdůvodný, a pomalu po krůčkách ho překonávat, aby dítě mělo možnost vidět, že kontrola nad vozidlem je možná.
Na druhou stranu tvrdit dítěti že "už se to nestane" je kravina, co když zrovna zítra do tebe nějaký blbec vrazí? Jak mu to vysvětlíš pak? Takže neslibuj nesplnitelné, spíš jen to že se když se budete řídit pravidly (a to si piš že se je synek rychle naučí), tak budete jezdit co nejbezpečněji.
Je to podobné i o strachu ze smrti, taky nemůžu dítěti říct že NIKDY neumřu, nebo neonemocním. Ale můžu mu říkat o tom jak si zdraví chránit. I tak o tom dítka špekulují a nedá jim to, delší dobu (pak to zas překryje jiné téma).
|
|
| Ira+M(2/02)+K(1/04)+M(2/07) | 
|
(21.1.2014 7:06:36)
Nediv se mu, snad mu pomůže čas.... Já skončit na střeše, tak nevim, jestli bych byla schopna dál jezdit....
|
|
| Vítr z hor | 
|
(21.1.2014 8:16:24)
Po osklive nehode (byla jsem spolujezdec) jsem se mesic docela bala v aute, ridit jsem nemohla vubec. Kdyz jsem jela taxikem (3 dny po), a ten pri otaceni najel na chodnik, malem me trefil slak.
Pak dalsich par mesicu me vyvadela z miry auta odbocujici v noci na krizovatce vlevo (nehoda se stala tak, ze nam nejaka zenska nedala prednost).
Nakonec jsem se prestehovala na 1-2 roky do Prahy, protoze mi nebylo prijemny dojizdet autem.
Asi za rok to uplne preslo, ale ten treskot skla si budu pamatovat porad.
|
|
| Lída+2 | 
|
(21.1.2014 8:17:49)
je to 12let co jsme byli učastníky hromadné bouračky za kterou jsme vůbec nemohli jen auto č. 11 nedávalo pozor a nacpalo nám káru do auta....synovi jednomu byl 1rok a druhému 3,5roku...oba spali, náraz je vzbudil a ty následky co viděli.....jim stačili....synovi to zničilo dost věcí.....takže, měl trauma i z toho, že má své knihy do L.
ač je synovi 15let, odmítá jezdit s károu dodneška....párkrát jsme s károu jeli a on chtěl zůstat doma, že NIKAm takhle nejede......dokonce ani 2km do sběrnýho dvora před 6lety nedal.....radši zůstal doma......a byl úplně zelený......předloni jsme zkusili ...znovu,ale kára a iu když to auto je úplně jiný...prostě nedá to......
A mě samotný po tomhle jsem 1/4 roku nechtěla sednout do auta a i jako spolujezdec plaším dodneška, když jede víc aut zasebou a začnou se na nás lepit.....pořád ten nepříjemný pocit mám.....bojím se , že hned tak nezmizí....možná už nikdy.
takže úplně přesně nevím co s tím.....
|
|
| Lída+2 |
|
(21.1.2014 8:25:06)
a ty sama nemáš problém řídit?
Jak můžeš řici, že už se Ti nehoda nikdy nestane....? Jak to můžeš vědět? dětem by se lhát nemělo a tohle je nějak mi příjde moc......tvrdit.
A mě teda to jako pohoda nepříjde mít auto na střeše.....a to, že to uklouzlo bylo asi něco špatně, asi bych si zaplatila školu smyku kde by mě naučili lépe reagovat.......
|
| Veru + Maxa 09/10 + Berý 06/12 |
|
(21.1.2014 8:55:02)
Já už na rodinu moc nechodim, ale tak ňák když mi něco vrtá hlavou, tak založim téma a optám se...
Ale sakra proč se dycky u každýho dotazu objeví šťouralové a jiná banda divnejch lidí?!?!?!?
No nic! Maxovi neřikám, že se to NIKDY nestane, nejsem debil, řikám, že se to příště nestane, že to byla náhoda.
A jak řiká klasik: "Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze"
Takže ano připouštím, že stát se to znova může, ale na plnou hubu mu to prostě říct nedokážu.
Sama jsem ještě neřídila, řídil partner. To jsem se jako spolujezdec nebála.
Ale včera jsem jela se ségrou a to jsem se moc bezpečně necítila. A normálně mi to nevadí.
Teď v tejdnu budu mít auto, tak uvidím jak se s tím poperu, zatím nad tim moc nepřemejšlim.
Všem děkuju za reakce, dám mu čas, v autě ho zkoušim zabavit jinak, ale on si pořád mele svou, že nabouráme atp....
Proberu to s děckařem, jestli by mu nepomohly nějaký homeopatika a jinak budu doufat...
|
| Lída+2 |
|
(21.1.2014 9:16:42)
A jak můžeš vědět, že se to příště nestane......?
Co když zrovna ano...jak mu to pak vysvětlíš.....?
já nešťourám, jen jsem v údivu, jak v tak závažný věci, jako je bouračka můžeš vědět, že už se to nestane......
když se to stalo nám, syn odmítal dát své věci do kufru auta.....knihy si nekompromisně nacpal do autosedčky......hned další jízdu....
A rozhodně mu to nikdo neměl za zlé....
|
|
| Lída+2 |
|
(21.1.2014 9:20:56)
Veru, sama píšeš, že jsi se se sestrou necítila dobře...co teprve syn......opravdu bych mu dala hodně, hodně času.......
A spíš bych to formulovala tak, že udělám vše pro to,aby se tato situace neopakovala......nebo pobodně.....
Ono stačí, že třeba syn si na náletí rozsekl pusu, když bylo náledí příště, bál se pomalu vyjít z domu a byl pomalu ochotný zůstat radši doma.....nakonec to dal,ale ......
prostě moc na něj spěcháš.....nic není prostě hned....
|
|
| Epepe | 
|
(21.1.2014 9:25:50)
Potřebuje čas. Nemůžete jízdy autem dočasně omezit?
Zřejmě to vnímal dost traumaticky.
Povídejte si o tom, jak lze nehodám zabránit, co se děje při nehodách, atd.
Čtyřletý syn kupříkladu nikdy žádnou havárii nezažil ani neviděl, ale z toho, co četl v knížkách usoudil, že při nehodách se umírá.
Pokud by se stal účastníkem DN, tak si umím představit, že by se hodně divil, že přežil.
Děti mají nejrůznější představy o běhu věcí a neumí si představit jiné scénáře - třeba, že se nic nestane. Nebo, že pokud se stane, přijede sanitka a zraněné zachrání, atd.
|
|
| Epepe |
|
(21.1.2014 9:29:03)
A hodně si na to doma hrajte - pokud to vzejde od něj, tím lépe. S autíčky, panáčky, panem doktorem, opravářem aut, atd.
Alespoň mému synovi to pomáhá. Většinou tu hru iniciuje on, ale když mu něco šrotí, tak jí s ním kolikrát sehraju schválně.
|
| Nisa | 
|
(21.1.2014 10:21:22)
Já jsem přímo při autonehodě byla ok, taky to přišlo až později. Narazilo na nás přímo do mě bočně auto, které nám mělo dát přednost. Několik měsíců v kuse jsem jako spolujezdec neustále monitorovala všechny vedlejší silnice a měla fakt neovladatelný STRACH. Dej tomu čas....
|
|
|
|
|
| jitucha | 
|
(21.1.2014 10:41:42)
vzala bych jeho strach jako něco naprosto běžného a řekla bych mu to. že je normální, že se bojí, že se (různých věcí) bojí i dospělí, že to naprosto chápeš a že to časem přejde. moje zkušenost: sama jsem jako spolujezdec měla tři lehčí kolize v autě, s psychikou mi to neudělalo vůbec nic. pak ale kamion rozmázl dva kluky, které jsem znala, a přestože už jsem je pár let neviděla a u té bouračky jsem nebyla (viděla jsem fotku placatého auta), nejmíň rok poté se mi dělala husí kůže, kdykoli jsem na nějakém užším místě míjela kamion.
|
|
| helena | •
|
(21.1.2014 11:43:19)
Mám trochu inú a menej dramatickú skúsenosť, ktorá ale potvrdzuje, že to chce čas.
Pred tromi rokmi sa nám stalo, že sme uviazli v zácpe a syn (vtedy 7 rokov) sa počúral, pretože sa nedalo odstaviť auto. Odvtedy sa snaží vyhýbať cestovaniu autom ďalej ako po meste, vyberáme si na cestu časy, keď je menej aut s pred každou cestou ho musíme uistiť, že zastavíme, keď bude chcieť, že je neprevdepodobné, aby bola zácpa a podobne
lepší sa to, ale veľmi pomaly
tiež som mala nehodu, auto na streche, našťastie bez detí a samej mi trvalo pár mesiacov, kým som jazdila bez strachu
|
| Inaaa | 
|
(21.1.2014 18:25:34)
Když do mě kdysi auto nabouralo zezadu, tak jsem na světlech projížděla i na červenou, protože ten pocit, že do mě někdo zase zezadu vrazí byl intenzivní a nepříjemnej.
Ale časem to přešlo.
|
|
|
| sally | 
|
(21.1.2014 19:31:06)
Měla jsem v bouračce osmileťáka a zpracovával to asi rok (jel s babičkou po hlavní, a z postranní ze stopkou jim vyjelo auto odbočující do leva - vzhledem k tomu, že tam je fakt stopka, tak naprosto nečekaný).
Syn měl plastiku nosu (jízda sanitkou do nemocnice, rentgeny hlavy, zdlouhavé šití).
Řešili jsme to tak, že jsme se s ním o tom bavili, když chtěl. Jednak potřeboval, abychom uznali jeho strachy a obavy, ale zároveň jsme se ho snažili přesvědčit, že pro bezpečnost děláme dost - a že je dobré, že měl pásy (že nevylítnul z auta), že ať si všimne že auto bylo na odpis, ale třeba naše auto (čtyřkolka) nevlítlo do protisměru, nechytlo smyk, zůstalo stát na místě. Jemu pomohlo rozebrat co se stalo, proč se stalo, a konstatování, že to ještě pořád dopadlo docela dobře. Že to nebyla jeho vina, ani vina babičky. Po čase ho začalo znepokojovat, že si nepamatuje, jak k nehodě došlo - pamatuje si, že vyjížděli z domova a pak že seděl na chodníku ošetřovali ho. Takže jsme vysvětlovali i to, že je to normální, že to byl tak "strašidelný" zážitek, že se hlava rozhodla to zapomenout (on má naprosto sloní paměť, takže to, že najednou si něco nepamatuje, ho šíleně rozhodilo). Musíme jezdit opatrně, ječel i když mi blikla oranžová a já začala prudčeji brzdit. Takže zase vysvětlování, že když mi blikne oranžová, tak musím začít stavět, právě proto, abych nezpůsobila další nehodu, abych nebyla v křižovatce když těm druhým klikne zelená.
Tohle trvalo několik měsíců, pak byl nějakou dobu klid, ale jak se přiblížilo výročí nehody, tak o tom zase několik týdnů poměrně intenzivně mluvil.
Takže za mě - uznat, že to byl nepříjemný zážitek, že má nárok se bát v autě. Vysvětlovat, co vše děláte pro to, aby se to neopakovalo (dám si pozor na náledí, budu jezdit pomaleji, máme pásy / sedačky, máme airbagy, máme bezpečné auto). Bavit se s ním o tom kdykoliv on bude chtít, neodbývat ho, nebagatelizovat.
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)