Canteta |
|
(21.2.2013 17:08:03) Nevím jak správně pojmenovat téma, aby bylo jasné, co mne zajímá. Neteř byla nedávno na výletě na jižní Moravě a stavovali se také v Rakvicích, kde viděla památník dětem, co se utopily na školním výletě. Včera jsem u nich byla na návštěvě, bavily jsem se o tom a na Youtube našli dokument, kde svědkové říkali, jak matka sledovala topící se dítě a nemohla mu pomoci, protože neuměla plavat. Tak jsem přemýšlela, kdy se valstně začali lidi učit plavat, jako ve větším měřítku. Dneska umí plavat skoro každý, učí se to ve škole. Nevíte kdy se s tím začalo a jestli to třeba nemůže nějak souviset právě s tímto případem? Kdy se dostalo do školních osnov učení plavání?
|
Katka +3 |
|
(21.2.2013 17:13:22) Školní plavání nevím. Ale moje devadesátiletá babička plavat neumí, protože se jako holka štítila máchat v rybníce na návsi mezi kačenama, o 2 roky starší dědeček plavat umí, neb nebyl jako kluk tak háklivej.
|
.ganesha. |
|
(21.2.2013 17:20:33) Moje 80 letá babička taky neumí (nevím proč) a o 5 let starší děda jo.
|
Baobab |
|
(21.2.2013 18:06:11) Myslim, ze to dost souvisi s postupem feminismu. Jeste pred par desetiletimi jaksi nebylo vhodne, aby se devcata cakala polonaha v rybnice, divky naopak mely sedet doma a pomahat, takova plebejska zabava byla vhodna spis pro kluky. Takze je jasne, ze generaci nasich babicek vetsinou tvori neplavkyne.
|
Delete |
|
(21.2.2013 18:27:19) Babička mého manžela (za pár týdnů jí bude 94 let) plavat umí a vodu miluje. Už ve dvacátých letech 20. století měli doma stůl na pingpong, učily se (ona a její sestra) hrát tenis, tuším, že i lyžovat. Pravda, šlo o rodinu z Prahy, na vesnicích to asi bylo jiné....
Do výuky prý bylo plavání zařazeno už někdy v 19. století, koncem 19. století byla zařazena i do výuky nižších škol...ale asi to nemělo stejné charakteristiky jako současná výuka plavání a ani to nejspíš nebylo všude....řekla bych, že rozšíření plavání souvisí i se vznikem Sokola.....
|
Delete |
|
(21.2.2013 19:07:46) Jinak třeba z manželovy strany neumí plavat pouze jeho otec, nebo možná umí, ale do vody prostě neleze a vodu nemá rád.
Moje maminka byla velmi slabý plavec, ale voda jí nevadila, jen jí to prostě nešlo.
Já jsem též velmi slabý plavec, u mě to mimo jiné souvisí s tím, že jak mi stříkne voda do pusy, čemuž se u plavání těžko vyhnu, tak se dávím až zvracím (stalo se mi opakovaně), takže přestanu dýchat a jdu ke dnu. Navíc pocit nadnášení vodou zažívám až teď, kdy objem tuku v mém těle překročil o mnoho hranici normálnosti. Jako velmi hubené dítě jsem musela využít většinu energie na udržení se na vodě, takže na posun vpřed už mnoho nezbývalo. Pod vodou jsem plavala v pohodě a třeba šipku z bloku jsem skákala už jako předškolák. Čím jsem starší, tím méně mám vodu ráda, takže se blížím svému tvhánovi a jediná voda, do které lezu víceméně dobrovolně, je moře.
Naše děti už umí plavat všechny, tři z nich to zvládly dřív, než se potkaly s plaváním ve škole...
|
|
|
Pole levandulové |
|
(21.2.2013 22:08:56) To si nemyslim - moji babicce by letos bylo 100, kdyby zila, druhe jeste o par let vic a obe byly Sokolky, cvicily, delaly ruzne sporty /pamatuju na uzasnou tenisovou raketu, ktera byla na chate/, samozrejme plavaly atd. Myslim, ze to spis byl kus od kusu, podle toho, k cemu je doma vedli.
|
|
|
|
|
Žžena |
|
(21.2.2013 17:32:54) Mám to podobně. Babička neplavec, její bratr vášnivý plavec. Oba rádi chodili k rybníku, babička se slunila a brouzdala po kolena, její bratr plaval. V situaci, kdy nebyli všichni povinně učeni plavání, mi podobný stav přijde dost přirozený. Lidi mají k vodě (a třeba sportu) různý vztah.
|
|
|