| maaf |
 |
(30.12.2012 19:57:40)
Právo na štěstí nemá nikdo. Ani Ty děti, ani původní partneři, ani milenci. Vztahy a rodiny nejsou ideální. Pokud ani jeden z mileneckých aktérů není chronický nevěrník a jsou oba trvale v původním vztahu neuspokojení (to okolí vůbec nemusí vědět, nemusí to vědět ani jejich partneři), tak nevím, proč by jejich štěstí mělo ustoupit štěstí jejich původních partnerů. Snad jen opravdu kvůli malým dětem. Ale pokud by měla v původní rodině zůstat naprosto frustrovaná matka (což může gradovat), která ječí, je nešťastná, nenávidí sebe, svého muže ... Nevím. Podle mě jsou životní pocity přenosné a děti cítí to, co cítí jejich matka, přenáší se to na ně. Zvlášť ty malé.
|
| Monty | 
|
(30.12.2012 19:59:39)
Jo, Pilar to napsala dost přesně.
|
|
| maceška | 
|
(30.12.2012 20:07:50)
Přesně tak, Pilar. Vztahy a rodiny nejsou ideální. Takže k čemu je rodina, rodinné uspořádání? Kromě toho vlastního pocitu štěstí?
Já to mám hodně nastaveno tak, že učím děti, jak fungovat ve vztazích v dospělosti. Uznávám, že jsem asi málo flexibilní, ale podle mě k tomu patří i zodpovědnost za to, co jsem vytvořil, tj. v tomto případě za rodinu. Tím myslím tu původní rodinu.
Štěstí (schopnost být šťastný) vnímám jako vlastnost člověka, nikoliv cosi mimo mě. Ale tohle se právě okolnostmi může dost měnit, a věk kolem padesátky je holt rizikový.
Laurenko, nemusíme s tím dělat nic  , ani by to nemělo smysl. Jenom o tom hodně přemýšlím (taky jsem vadnoucí manželka).
|
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:11:15)
maceško,
rodina není kvůli štěstí, rodina je funkční ekonomická jednotka, je to nějaké zázemí, společenství lidí, který má nějaký účel - "štěstí" není účelný a není tudíž cílem. To až optika dvacátýho století do toho vnesla nějakou nadstavbu, historicky to takhle prostě nebylo.
|
|
| Líza | 
|
(30.12.2012 20:11:41)
Někdy si nad těmahle situacema říkám, že jsem asi příliš vážně četla toho Malýho prince: Jsi navždycky zodpovědný za to, cos k sobě připoutal...
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:14:34)
Lízo,
taky si prošla obdobím podobný naivity.
Od tý chvíle, kdy mne naprosto nečekaně a "bezdůvodně" opustil partner s tím, že si myslí, že by nebyl šťastný, jsem z toho trvale vyléčená.
|
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:18:14)
Lízo, Malého prince jsem četla a jako vše, co říká, je to obrazné. Nemusíš mít toho, koho jsi k sobě připoutal, přivázanýho na zádech. Když se díváš srdcem, tak taky při tom nemáš zavřený oči. Odpovědnost za ty "připoutané" spočívá v něčem jiném než v tom, že se stanu zodpovědná za to, zda se cítí šťastní. To je cesta ke zhroucení a sebezničení, pokud máš smůlu a okolnosti Ti nepřejou.
|
| Líza |
|
(30.12.2012 20:22:07)
Pilar, vnímáme to každá jinak. A přivázaného na zádech nikoho nemám, z toho mě fakt nepodezírej. To, že člověk k sobě během života připoutá další lidi a tím k nim získává určitou zodpovědnost, o tom jsem plně přesvědčená.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:26:31)
Lízo,
nějak tak.
A taky to, že nejlepší řešení ve chvíli, kdy cítím nějakou nespokojenost není útěk. To je ta poslední možnost, když jsou všechny ostatní vyčerpaný - ne ta první.
|
| Kudla2 | 
|
(30.12.2012 20:33:40)
Monty,
Já myslím, ze záleží na tom, v jake fázi to ten dotyčný rekne.
Po roce chození bez závazku vnímám jako naprosto legitimní rozchod, protože mě to s tím druhým už nebaví. A skrz tu bezdůvodnost mi pripada, ze ten, koho to přestalo bavit, ma důvod velmi zásadní.
Po 20 letech a 3 dětech bych to vnímala úplne naopak.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:41:52)
Kudlo,
očividně chápeš závazek jinak než já.
Pro mne je samotný vpuštění si někoho do života/rodiny ZÁVAZNÝ a nedělám to s nikým a nikomu, koho hodím přes palubu ve chvíli, kdy mne "přestane bavit".
To pokládám za známku nezralosti a dokážu to pochopit u max. osmnáctiletýho adolescenta.
|
| Kudla2 |
|
(30.12.2012 20:46:55)
Monty, a kde je ta hranice "pustit do zivota"?
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:50:58)
Kudlo,
pro mne v tom, že toho člověka nenavštěvuji v soukromí jeho budoiru nebo se nezávazně bavíme někde na neutrální půdě na kafíčku, ale beru ho mezi své přátele, svou rodinu, zapojím ho do svých plánů, do svýho přirozenýho životního prostoru.
A když už to z nějakého důvodu nevyjde, protože se v něčem zásadním neshodneme nebo máme neřešitelný problém, stejně ho přes tu palubu nehodím. Pro mne je cit daleko větší závazek než dítě nebo barák - dítě vyroste, odejde z domu, barák může shořet nebo ho můžeš prodat, ale cit je něco, co má mnohem trvalejší hodnotu.
|
| Ursus+3 | 
|
(30.12.2012 20:55:48)
vidíš, mě zase přijde, že city jsou pomíjivé - jak jinak by mohlo pomíjet tak mnoho velkých lásek tak brzy, že máme 50% rozvodovost a 40% žen rodí svoje děti za svobodna? To moc nehraje ve prospěch "teorie pevných a stálých citů"
|
| Lassiesevrací |
|
(30.12.2012 21:07:51)
To, jestli se rodí děti svobodným ženám, nevypovídá o jejich partnerství vůbec nic. My čekali třetí, když jsme se vzali, takže první dvě jsem porodila jako neprovdaná.
|
|
| Monty |
|
(30.12.2012 21:08:57)
Ursus,
podle mne nemůžeš soudit, mám to takhle hozený, protože mi to přijde správný. To, že to mají jiný lidi jinak je jejich věc.
Můžu si s někým přestat rozumět, můžu zjistit, že s ním z nějakého důvodu nelze žít, ale nepřestanou kvůli tomu existovat klady, pro které jsem si ho vážila na začátku a proč jsem k němu ty city začala chovat.
|
| Kudla2 |
|
(30.12.2012 21:22:31)
Tak teď tomu moc nerozumím.
Myslela jsem, že "hozením přes palubu" myslíš rozchod, ale Ty tím patrně myslíš jen to, že o tom člověku pak nebudeš ošklivě mluvit a budeš se s ním nadále stýkat, ale rozejít se s ním klidně můžeš, je to tak?
|
| Monty |
|
(30.12.2012 21:26:58)
Kudlo,
částečně. Ale s tím, že rozchod je něco, co se sice může stát, ale s čím jaksi nepočítám hned od začátku a co neudělám ve chvíli, kdy uvidím větší prsa nebo lepší auťák, protože vztah je určitý příslib a vždycky tomu druhému, kdo ho nechce ublížím a "něco" mu beru. Takže mi přijde jako normální v případě nespokojenosti nejdřív hledat řešení a teprve když to nejde, tak odejít. Opustit někoho proto, že mne "přestal bavit" fakt nepobírám, lidi nejsou hračky a pokud je tak někdo bere, je fatálně nezralej.
|
| Kudla2 |
|
(30.12.2012 21:30:22)
no a co když s někým začneš chodit a poměrně brzo zjistíš, že to není ono, že se od sebe lišíte víc, než jsi předpokládala, případně se ten někdo chová tak, že to pro Tebe není přijatelné. Stane se to v době, kdy nemáte ještě žádné společné závazky - fakt by ses ten vztah pokoušela nějak "lepit", když bys nabyla dojmu, že nejste kompatibilní?
|
| Monty |
|
(30.12.2012 21:35:12)
Kudlo,
když já bych tyhle věci průběžně ventilovala. Mně přijde normální si ve vztahu nelhat ani nic nepředstírat. Pokud se někdo chová tak, jak to pro mne není přijatelné, řeknu mu to. Stejně jako když to "nebude ono". Nebudu celou dobu hrát, že je všechno OK, že si skvěle rozumíme, plánovat společnou budoucnost a pak to ze dne na den prostě nesbalím - dám tomu druhýmu minimálně šanci, aby pochopil že to nejde, nepůjde a proč to nepůjde.
|
| Martina, 3 synové | 
|
(30.12.2012 21:51:45)
To je těžký - tak tedy víš, že to není ono. Nic konkrétního, ale neodbytný pocit, že takhle ne.
Jenže je před dovolenou, na kterou jste se tolik těšili - to přece nezkazíš... Pak jsou Vánoce, narozeniny, rodinná sešlost... Pak už by to možná šlo, ale partner je nemocný / unavený / má problémy v práci / nemocnou mámu... Nakonec už by ses odhodlala, ale jsi nemocná / unavená / máš problémy v práci / nemocnou mámu...
Tak ten vztah necháváš plynout: týdny, měsíce, roky. Partner nic netuší, jemu to klape - a najednou ric pic bum je konec, ta pracně vytvořená maska přetvářky někde rupne a spadne.
To je potom divení na všech stranách!
|
| Monty |
|
(30.12.2012 21:55:02)
Martino,
ale to je snad někde na něčem znát, ne? Ten pocit se někde bere a z něčeho vychází. Fakt nemám problém si představit prakticky cokoli na světě, ale situaci, kdy měsíce a roky nepoznám a nedostanu žádnej relevantní impuls o tom, že je něco špatně a pak "bum prásk" jsem si představit nedovedla, dokud jsem ji neprožila. 
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:03:19)
Já právě prožila - spoustu let jsme se s exmanželem přizpůsobovali jeden druhému, chtěli jsme žít spolu, měli jsme se rádi, ale kompromis znamenal to, že ani jeden jsme nežili svůj opravdový život, ale jen s vypětím všech sil naplňovali představu toho druhého.
Bylo to vyčerpávající a nikam to nevedlo.
Zrovna letos mi děti říkaly, jak je udivuje odlišný životní styl matky a otce po rozvodu, jak moc jsme se oba změnili. Zpětně vůbec nechápou, jak jsme spolu mohli žít - resp. jak jsme mohli vydržet tolik popírat vlastní přirozenost.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:06:38)
Martino,
a vy jste to vzájemně nevěděli? Nikdy jste nemluvili třeba o tom, co by ten druhý chtěl a neshodli jste se na tom? Všechno byly ústupky?
Já si to neumím představit... pro mne ve chvíli, kdy mám pocit, že něco nejde jak by mělo nebo se změnilo k horšímu reaguju okamžitě. Neřčekám léta, jak se to vyvine samospádem. Hned, jakmile nastane nespokojenost začnu hledat cestu k jejímu řešení. Plácat se v tom roky bych nezvládla.
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(30.12.2012 22:08:13)
Monty, chápu tě, jsem taky taková, ale kupodivu... řada lidí ne.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:12:54)
Ráchel,
no jo, lidé jsou holt různí, co naděláme...
|
|
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:13:15)
Ale jistě jsme to věděli a snažili jsme se jeden druhému vyhovět, ale to právě byla ta cesta do pekla. Já jsem chtěla udělat muži radost, tak jsem se chovala jinak než byla moje přirozenost - on byl nadšen, mně bylo zle. Ale on pro mě dělal totéž a taky mu bylo zle.
Např.: on miluje osamělé toulky přírodou - na mě v lese padá tíseň a ticho mě deprimuje.
Já miluju ruch velkoměsta, hlučící davy lidí - on je z nich v panice.
Tak si představ, jak dopadaly společně strávená odpoledne  - každý z nás se z toho půl roku vzpamatovával.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:14:56)
Martino,
jo takhle... no, já měla třeba pocit úplně opačnej a i od něj jsem slýchala, jak je to fajn a jaká je to prima náhoda, že máme tolik společnýho. No, zjevně ani to nestačilo.
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:16:43)
To mohou být nepostřehnutelné maličkosti. Anebo naopak - i dokonalá shoda může děsit.
|
|
|
|
|
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:05:53)
Monty, fakt jsi něco nepřehlídla? Až odejdu já od svého muže, tak on mi bude taky přísahat, že vůbec nechápe, proč jsem to udělala. On tomu, co já potřebuju, nepřikládá takovou váhu jako já (je to oblast pro něj natolik bezvýznamná). Je to jako kdybych jednou denně říkala, že miluji vůni růží a nemůžu bez růží žít. Můj muž naprosto nechápe, že někdo tolik miluje růže, a proto si patrně myslí, že to já nemyslím vážně, a okamžitě tuto informaci řadí do šuplíku "zapomenu ihned".
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:09:35)
Pilar,
no, nepřišla jsem na nic, co by mi připadalo zásadní - ale je fakt, že to ten druhý může vnímat jinak, samozřejmě. Teprve ten rozchod mi ukázal, že zásadní bylo zřejmě to základní nastavení, i když jsme měli společný zájmy, humor, víceméně i názory. V tom smyslu, že já problémy řeším a on před nima zjevně utíká.
|
|
| maceška |
|
(30.12.2012 22:16:00)
Pilar, tohleto mám doma taky. Já se teda hrozně snažím (někdy to skoro nejde) připomínat si dobré stránky mého manžela, abych se nenechala zavalit pocity nespokojenosti - a že jich je!
Jenže z jeho strany je to stejné. Čím jsme starší, tím méně jsme ochotní jeden druhému vycházet vstříc. Takže teď je to tak, že většinu času trávíme každý svým vlastním způsobem.
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:19:52)
Takže už jste se taky rozešli, jen to ještě nikdo nepoznal? 
|
| maceška |
|
(30.12.2012 22:29:46)
Ale ne, to ne. Pořád zůstává část času, kterou trávíme společně. Třeba když přijdou děti, když hlídáme vnoučka, když jedema na chatu, hráváme spolu hry, a tak... Jenom ten obyčejnej všední čas máme každej nastavenej jinak.
|
|
| maceška |
|
(30.12.2012 22:29:46)
Ale ne, to ne. Pořád zůstává část času, kterou trávíme společně. Třeba když přijdou děti, když hlídáme vnoučka, když jedema na chatu, hráváme spolu hry, a tak... Jenom ten obyčejnej všední čas máme každej nastavenej jinak.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:32:11)
maceško, ale to se asi dá akceptovat, ne? my čím jsme starší, tím víc jsme "nekompatabilní" :), ale doufám, že to není nepřekonatelné...
|
| maceška |
|
(30.12.2012 22:47:05)
Ono to asi hodně souvisí s celkovou strukturou rodiny. Dokud byly děti menší, hodně jsme fungovali společně jako rodina, jezdili jsme na výlety, prázdniny, lyže, do divadla, na koncerty, atd. Ale teď už mají svoje vlastní kamarády, partnery, a my jsme oba taky jaksi začali rozvíjet svoje vlastní, na rodině nezávislé aktivity. Ale když se ohlásí někdo z dětí, že přijede třeba na víkend, samozřejmě oba dva všeho necháme a těšíme se na společně strávený čas. Nevím, jestli je to jenom určitý vývojový stupeň nebo jestli to bude čímdál víc takhle. U rodičů (mých i manželových) vidím, že většinu času taky tráví každý po svém, tak to je možná běžné (?).
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:52:01)
U mých rodičů i rodičů mého přítele (oboje jsou spolu 50 roků), to tak je.
Moje matka, aby to zpomalila, adoptovala po odchodu vlastních dětí ještě jedno.
Pak na to měli psa, teď kočku. A pořád chtějí, aby k nim jezdily vnoučata: naštěstí jich mají 5. 
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:54:32)
taky myslím, že to je strukturou rodiny. my teda máme ještě dost malý děti (15,12,7), ale i tak vidím, jak se to léty mění...ale zároveň v něčem je ta láska zase bližší, prošli jsme spolu už hodně a to se fakt počítá
|
|
|
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:48:22)
Ano. My jsme měli velmi šťastné manželství, pokud jsme měli diváky. Jak jsme osaměli, šli jsme si každý po svém.
Ještě rok po rozvodu jsme spolu dokázali protančit noc na maturitním plese nejmladšího syna - exmanžel se snad i opravdu bavil, ale kvůli mě by na ples nikdy nešel... 
|
| překvapená 20.9. | 
|
(30.12.2012 22:52:00)
Šli jsme si každý po svém..a je život bál?
M§j manžel je společenská mrtvola, vzdala jsem to. Ale je tu tolik jiných věcí.
|
|
|
|
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:20:27)
Maceško, tak to máš v podstatě štěstí, že je tam "něco", proč v tom snažení vidíš smysl. Možná je to právě Tvoje morálka, co Ti brání si spočítat, jestli Tě ten vztah naplňuje nebo ne. Nebo jsi věrná labuť a skutečně Ti k pocitu, že žiješ, stačí to, co máš. Já mám asi poslední rok krizi. Manžel se snaží. Opravdu snaží. Je pozorný, milý, stará se, fakt se snaží hodně moc. Jenže tomu "kašpárkovi" neporučí. Tam to vázne pořád. Nikdy bych ho kvůli tomu nechtěla opustit. Ale asi uschnu.
|
| Lassiesevrací |
|
(30.12.2012 22:28:10)
Co zajít k sexuologovi?
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:34:10)
Lassie, myslíš mě? Můj muž tam totiž nepůjde. Jemu to přijde normální . Návrhem na vyšetření u sexuologa jsem docílila jen toho, že se sexu vyhýbá úplně. Já si myslím, že u něj to fakt už je na lékařské vyšetření, ale na druhou stranu asi i o libidu (on fakt nemá ani chuť).
|
| Epepe | 
|
(30.12.2012 22:36:44)
Pilar, tak tohle vyjádření koliduje s:
Manžel se snaží. Opravdu snaží. Je pozorný, milý, stará se, fakt se snaží hodně moc. Jenže tomu "kašpárkovi" neporučí.
To jsou přesně ty situace, kdy člověk neví, co všechno v té rodině bublá pod povrchem. 
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:42:38)
Jejdo, asi to koliduje. U nás nic nebublá pod povrchem, ale vždy na povrchu. My se o tomto problému bavíme, ale řešení se nám nalézt nepodařilo.
|
|
|
| Lassiesevrací |
|
(30.12.2012 22:46:06)
No píšeš, jak se manžel snaží. Tak bych čekala, že se snaží udělat něco s tím, co narušuje takovým způsobem váš vztah.... Jestli ví, co ti vadí, tak mu musí být jasný, že umýt nádobí a přečíst dětem pohádku situaci nezlepší.
Ono by to třeba nepomohlo, ale pro mě by bylo podstatné, že s tím zkusil něco dělat.
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:48:45)
Lassie, máš pravdu. Nevím, třeba to ještě zkusí.
|
|
|
|
|
|
| Cimbur | 
|
(30.12.2012 23:12:53)
Maceško, to ale nevadí, odděleně trávit čas. Dokonce jsem v knize myslím Tomáše Nováka četla, že je to velmi žádoucí, aby měl každý z partnerů hodně prostoru.
Vy jste s manželem vychovali hodně dětí, i osvojených - na to je přeci potřeba velmi dobrá komunikace, ne? Můj muž by na toto jistě nikdy nepřistoupil, u nás si to ani nedokážu představit. Vždyť vy máte za sebou obrovský kus společné práce, teď si možná potřebujete odpočinout? 
|
| maceška |
|
(31.12.2012 9:08:39)
Možná, Cimbur. Možná jsme prostě vyčerpaní.
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(30.12.2012 22:08:58)
Monty,
třeba je problém v tom, že si jeden myslí, že zcela jasně vysílá, ale ten druhý to vnímá úplně jinak.
Říkala jsi, že jsi ve vztazích, které jsi ukončila Ty, vysílala dostatečně dopředu. Je ovšem otázka, jestli to, co Tys vnímala jako jasné vysílání nespokojenosti, stejně vnímal i partner.
Stejně tak ve vztahu, který byl Tvůj zatím poslední, jsi velmi dlouho dopředu sem psala o tom, že Ti partner natvrdo řekl, že si vaším vztahem není jistý. Což nelze brát tak, že to byl blesk z čistého nebe, nebo ano?
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:11:56)
Kudlo,
já jsem to říkala úplně na rovinu - tohle se mi nelíbí, tohle mne trápí, tohle vnímám jako něco, co je špatně, a pokud stojíš o náš vztah, pojďme hledat nějaké řešení. Nevím, jak se to dá říct jasněji.
Expřítel sice řekl, že si není jistý, ale zároveň neřekl, CO je konkrétně špatně kromě toho, že to nevypadá jako ve filmu nebo v knížce... což nevypadá nikdy, alespoň dle mého názoru.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:16:54)
Monty, pokud by mi ten druhý řekl, že "si není jistý", znamenalo by to pro mne, že ten vztah prostě není jistý, nemůžu s ním počítat... všichni nejsou schopní vysvětlit, proč jim něco nehraje... někteří to kdesi vzadu vědí, ale nechtějí to přiznat sobě nebo říct tomu druhému ("aby mu neublížili")...vztahy jsou složitý. Já si dlouho myslela, že lidi přece dokážou "rozumě uvažovat a komunikovat" - ale za poslední dva roky jsem pochopila, že jsem řadu let žila v osudovém omylu 
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:21:09)
Ráchel,
jo, já jsem to teď už taky pochopila a proto jsem sama. 
Pokud si něčím nejsem jistá, resp. dokud si nejsem jistá aspoň tím, že to stojí za pokus, tak to vůbec nebudu dělat. Nebudu nikoho tahat do svýho života s vědomím, že to pro mne není ono a dřív nebo později to pošlu do kytek, protože by třeba mohlo být i něco lepšího. Tohle neumím a nebudu se to učit. Navíc to dost zasáhlo i mého syna. To je na tom všem možná to nejhorší.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:30:51)
já přišla o nejbližší přátele... a zasáhlo to dost silně i naše děti... jestli je něco jako zlomené srdce, tak jsem to teda zažila. jako hnusný to bylo, ale zase...dost jsem se toho naučila o druhých lidech i o sobě.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:33:52)
Ráchel,
to je přesný terminus technicus - zlomený srdce.
Bohužel na to nejsou žádný dlahy a vyléčit se to nedá.
A když jsou do toho zatažené i děti, je to ještě horší.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:52:19)
Monty, hlavně nesmí člověk podlehnout tomu pocitu, že "si za to může" nebo že je vztahů neschopen. mně se to teda v první fázi stalo, ale díky Bohu, z toho už vyléčená jsem. Zbytek chce asi i ten obligátní čas...
|
| Monty |
|
(30.12.2012 22:55:23)
Ráchel,
ne, to si nemyslím, že bych za to mohla. Ani to, že bych byla vztahů neschopná... to bych asi neměla tak stabilní a trvalý vztahy s lidma vč. expartnerů (až na toho posledního). Jen jsem neměla štěstí. Každej ho mít nemůže a na každýho se nedostane, někdo zůstat sám musí.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 23:08:29)
no prima, tak to je pokrok :)
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 23:09:20)
no prima, tak to je pokrok :)
|
|
|
| Zasjaj. | 
|
(30.12.2012 23:06:05)
vsechny ty duvody a vzpominky proc jo a proc ne jsou osobni mytologie, kazdej si je vypravi tak, aby mohl sam se sebou zit a udelat to, pro co se rozhodne.
osobne jsem v manzelstvi a sexovani velmi konzervativni navic i masochista, jsem verna a vic nez dvacet let vdana, nicmene jsem az ted ve svych petactyriceti a po smrti sveho otce dospela k nazoru, ze se meli rozvest a bylo by to pro nas pro vsechny to nejlepsi - ve smsylu lepsi je to, co je pokrok, vystoupeni ze zacarovaneho kruhu, posun k nejakemu poznani cehosi, co nevime. Setrvavani v tom vztahu ublizilo vsem. Pripoustim, ze i tohle je jen jedna z verzi moji rodinne mytologie, ze si to za dalsich dvacet let budu vzpominat a vypravet zase jinak. To je jen trochu povzbuzeni tem, co se rozvedli.
|
| překvapená 20.9. |
|
(30.12.2012 23:14:49)
Zasjaj, ahoj, přeji ti hezký nový rok a překvapivé pozitivní zápletky v osobní mytologii. Máš pravdu, všechny jsme tu chytré jak rádia a ono je to vlastně jen naše vidění, dle toho, jak nám zrovna je. A za rok může být všechno naopak, doufejme, že líp rp. že to tak budeme interpretovat.
Hodně zdraví.
|
| Zasjaj. |
|
(31.12.2012 0:06:45)
Libiku, diky, diky, tobe jen sama opatrne prana a obezretne vyslysena prani a doma veselo.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:23:44)
Ráchel, mám úplně stejnou zkušenost. Lidi sami sobě nerozumí (svým potřebám, tomu proč se nějak chovají) a ani to neví.
|
|
|
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:04:55)
Monty, tohle dělají lidé, kteří jsou poněkud "citově plošší". Pro dlouhodobý vztah vpodstatě nepoužitelný...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 21:31:48)
já moc asi nechápu to "právo na štěstí" jako kde bychom k tomu právu měli přijít? na základě čeho? samozřejmě chci být šťastná, ale jaký právo?
k úvodnímu příspěvku - myslím si, že to je prostě a normálně sobecké. co na to víc říct... že by ti oba měli dospět, dozrát - a třeba je právě tohle jejich příležitost... kéž ji využijí...
|
| maceška |
|
(30.12.2012 21:41:28)
Ráchel, tohle není můj výrok. Jenom se s tím hrozně často setkávám - že žijeme jen jednou a proto máme jít za svým štěstím, na to přece má každý právo. Moje dcera mi dokonce tuhle řekla: "Maminko, mě je tě líto, že si vůbec nic neužiješ."
Odpověděla jsem jí, že si užívám každýho dne, že nepotřebuju žádný třeskutý zážitky, a ona byla upřímně překvapená - protože k čemu je teda život, když ne k tomu, abychom si ho pořádně užili?
Já prostě pro tohle nemám nějak to správné pochopení. Sice jsem nezažila válku a hlad, ale kolikrát si říkám, jestli by to některým lidem neprospělo (uznávám, že je to silný kafe...). Jinak můj muž to má nastaveno úplně opačně. Pro něj JE život estráda, kterou je potřeba užít až do posledního drobečku.
|
| maaf |
|
(30.12.2012 21:45:18)
Maceško, jestli to není moc osobní, tak mám otázku, v jaké souvislosti Ti to dcera řekla? Mám taky užívacího manžela a jsem neužívací typ. Můj muž mi dost často říká, že si vůbec neužívám (dle jeho měřítek).
|
| maceška |
|
(30.12.2012 21:56:40)
Manžel dostal k narozeninám poukaz na let balónem. Měl z něj velkou radost. Na to mi dcera řekla: " Chudinko maminko, taťka si poletí balónem, a ty si zase vůbec nic neužiješ."
Druhý den potom přišla s tím, že by se mnou chtěla někdy někam jít (konkrétně na Bídníky - ale to jsem ještě nevěděla). Odpověděla jsem jí, že dobře, tak ať něco vybere, a půjdeme spolu někam za vysvědčení. Na to mi odpověděla: Ale ty přece žádný vysvědčení nemáš!
Tak jsem odvětila, že myslím JEJÍ vysvědčení.
Ona mi řekla: Ale já nechci jít kvůli SOBĚ. Chci, abys někam šla ty, protože mě je tě tak líto, že si vůbec nic neužiješ.
|
| štěpánkaa | 
|
(30.12.2012 22:01:44)
dcera je skvělá, maceško. moje kluky by nic podobného nenapadlo. a to jsme jim sama poradila, aby jejich dárek tatínkovi k 50ti nám byl, že s ním OBA DVA půjdou dobrovolně do Světa železnic na Andělu
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(30.12.2012 21:49:01)
Maceško,
stran výroku Tvé dcery - když mi bylo dvacet, tak mi taky připadal běžný rodinný život nuda, nuda, šeď.
To, že teď se dokážu těšit z mnohem větších maličkostí než dřív, přišlo až s lety. Podle mě je to věkem
|
|
| Kudla2 |
|
(30.12.2012 21:49:02)
Maceško,
stran výroku Tvé dcery - když mi bylo dvacet, tak mi taky připadal běžný rodinný život nuda, nuda, šeď.
To, že teď se dokážu těšit z mnohem větších maličkostí než dřív, přišlo až s lety. Podle mě je to věkem
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:06:58)
maceško, já to taky často slyším... ale fakt nechápu, kde lidi berou ten dojem, že mají na něco "nárok". štěstí je do značné míry o našem celkovém životním nastavení a o tom, co vlastně za štěstí považujeme.
|
|
|
|
|
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:32:31)
Lízo, ale to já taky. Jsem zodpovědná za své děti i za svého manžela. Ale zodpovědnost vnímám asi jinak než Ty. Nejsem přesvědčena o tom, že člověk může měnit jednoho muže za muže jiného jen pro své osobní potěšení, když pomine období zamilovanosti. Ale ani si nemyslím, že když jsem jednou zvolila, tak mě osvobodí pouze hrob. A že moje děti nebudou šťastné, pokud nebudeme s mým mužem denně sedávat u jednoho stolu. Jen jsem na základě vlastních zkušeností přesvědčena, že děti rozvedených rodičů můžou dostat od obou víc lásky, pokud nejsou spolu. Nebo nemusí dostávat lásku ani když jsou spolu nebo od sebe. Závisí to na těch rodičích samozřejmě.
|
| Líza |
|
(30.12.2012 20:35:04)
"Nejsem přesvědčena o tom, že člověk může měnit jednoho muže za muže jiného jen pro své osobní potěšení, když pomine období zamilovanosti. Ale ani si nemyslím, že když jsem jednou zvolila, tak mě osvobodí pouze hrob." V tom s tebou naprosto souhlasím.
" A že moje děti nebudou šťastné, pokud nebudeme s mým mužem denně sedávat u jednoho stolu." Nevím, jak tvoje. Mým dětem to přineslo hluboké neštěstí. Samozřejmě ne absolutní a ne nekonečné, přesto to, že jim to stále bolestně chybí, probleskne ještě i dnes.
"děti rozvedených rodičů můžou dostat od obou víc lásky, pokud nejsou spolu. Nebo nemusí dostávat lásku ani když jsou spolu nebo od sebe. Závisí to na těch rodičích samozřejmě." S tím nelze než souhlasit.
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:39:57)
Lízo, mým dětem by to taky chybělo. To vím jistě. Ale jestli by kvůli tomu byly nešťastné? To si nemyslím. Ve chvílích hádek by mi to asi vpálily a cítily by se jako polosiroty (a chápala bych to), ale v dobách klidu by chápaly, že sedět u jednoho stolu je sice krásný symbol soudržnosti a rodiny, ale lásku můžou dostat i jinde než u toho stolu. A pokud by ji dostávaly, tak by je nemohlo činit neštastnými, že nejsme všichni spolu. I když vím, že by to bylo určitě jejich přání po celé dětství. Nějak to vrátit (v iluzi, že by to pak bylo všechno lepší, nikdo by se s nikým nehádal, apod.). Ale nějaké iluze si z dětství nosíme všichni.
|
| Líza |
|
(30.12.2012 20:42:28)
Pilar, věř, že mohlo. To neznamená, že by byly nešťastné pořád a navěky, a že ve stejné době, kdy jsou nešťastné ze ztráty společné rodiny s oběma rodiči, by nemohly prožívat štěstí z jiných důvodů - ale skutečně z toho nešťastné být mohou. Ostatně odkud se berou všechny ty zvracející, somatizující, neurotické nebo jen nespící děti... a to je jen výseč, to jsou ty, které to nesou nejhůř a u nichž se to hodně projevuje navenek - v porozvodových situacích.
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:50:17)
Lízo, souhlasím, že můžou být děti, které to poznamená trvale. Po přechodnou dobu rozvod zlomí všechny děti, otřese to základní jistotou, vírou v uspořádání světa. Pro některé to bude bolavé místo navždy, i když budou jinak šťastné. Jenže proti tomu stojí bolest, která vzniká z přebírání vražedných komunikačních vzorců mezi rodiči, každodenní koupel v jejich negativních emocích. Moje děti jsou smutné i když se hádáme a jich se to netýká (a to my se hádáme tak jednou za půl roku, muž je striktně nehádací; cvičně ječím jen já). Mají špatnou náladu a cítí se špatně. Žít v přítomnosti lidí, co se nedokážou domluvit, žít spolu. TO je menší trauma?
|
| Líza |
|
(30.12.2012 20:56:18)
Pilar, jistě že ne za každou cenu.
Ale právě jde o to, co píšeš: po přechodnou dobu zlomí všechny děti (někoho možná i trvale, ale tam je většinou faktorů víc). Kvůli tomu, jak hluboce je to byť po přechodnou dobu zlomí, a kvůli tomu, že jistá míra té bolesti zůstává dlouhodobě, je potřeba, aby si toho byli vědomi ti dospělí, ti, kteří jsou kompetentní rozhodovat.
|
|
|
|
|
|
| překvapená 20.9. |
|
(30.12.2012 20:36:39)
Pilar, já jsem dítě rozvedených rodičů a mé děti taky. Obě generace jsme zažily spolupracující bývalé partnery, lásku externího rodiče a také mimořádně slušné a vcítěné otčímy.
Ale fakt to neni ono, věř mi. Já jsem o standartní rodinu přišla dokonce až coby 18 letá, mým dětem bylo 11 a 7. Jo, žijeme všichni v pohodě a máme se rádi, nebýt toho mého případu, nemám skvělé třetí dítě, ale..
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:41:46)
Libik, to je mi jasné, že ideální fungující rodina je nejlepší. Ale ona ta volba není mezi zachováním původní ideálně FUNGUJÍCÍ rodiny a ZMĚNOU pro všechny.
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:23:21)
Pilar,
tak já to pochopila jinak... ne že by měl s sebou někdo někoho nosit přívázanýho na zádech, ale tak, že když už si někoho vezmu do života, nepřistupuju k tomu stylem "až mne omrzíš, tak tě zase vyhodím, i když pro to REÁLNĚ nebude existovat žádnej důvod".
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:35:33)
Monty, jasně. Ale kdo posoudí ten důvod? Pro Lízu popis situace v úvodu není dostatečný důvod. A když by zjistila, že pán od té třicetileté paní je na kluky a svou ženu pohladí jednou za rok po vlasech a víc nic? Prostě jen chtěl děti? Změnila by Líza názor? I když je ten pán skvělý táta a chce mít kompletní rodinku, jen si prostě myslel, že to zvládne líp a svou ženu uspokojí jinak?
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:44:45)
Pilar,
ten důvod neposoudí zvnějšku nikdo, to je věc těch dvou.
Pokud pán/paní doma dělali, že je vše OK a uvnitř se trápili, jsou tak trochu troubové, pokud dávali najevo nespokojenost a nebylo to akceptováno, je pochopitelný, že vzpláli k někomu jinýmu, kdo jim třeba zrovna "tohle" dal.
|
| maaf |
|
(30.12.2012 20:51:42)
Monty, souhlas. Já si tu dnešní diskuzi snad uložím. Máme památeční počet shod.
|
| Monty |
|
(30.12.2012 20:53:31)
Pilar,
taky jsem si všimla.
|
|
|
|
| maceška |
|
(30.12.2012 21:47:26)
Vážně si myslíš, že to by té paní dávalo morální právo rozbít jinou rodinu? Neměla by to potom řešit tak, že ukončí vlastní nefunkční manželství, a případného dalšího parnera bude hledat mezi nezadanými?
|
| Kristýna | •
|
(30.12.2012 21:51:49)
Maceško, morální právo je jedna věc, druhá věc je, co se ti tu snažím říct, že ta paní možná byla na tom vnitřně úplně jinak, než dělala navenek. Někdy i oběti domácího násilí přehrávají, tím neříkám, že jí byla, jen mohla být dlouhodobě frustrovaná, ale nedávala to najevo. Muži často ani netuší, že jejich drahá polovička je frustrovaná, protože mají nižší nároky na souznění duší. Jim často naprosto vyhovuje stereotyp, že mají klid, ale žena to v tom momentě cítí jako nezájem a frustraci.
Ne každý má odvahu ukončovat, co není moc funkční, přestože v tom není třeba patologie a jít do neznáma. Nový partner, kterého potkají je pak ten katalyzátor, co je vzpruží. Ne, že by tohle měli v plánu, prostě sebou odvahu změnit co nevyhovuje.
|
|
| maaf |
|
(30.12.2012 21:56:09)
Maceško, co to je morální právo rozbít jinou rodinu? Rodinu z morálního hlesika rozbíjí jen ten, kdo v ní je. Morálka je velmi ošemetná věc. Pokud by paní šla cíleně po ženatém muži, líčila na něj, stěžovala si na muže za účelem politování apod., tak by z morálního hlediska čistá rozhodně nebyla. Pokud by se však "jen" zamilovala a cítila odezvu od toho ženatého pána, je mi jí spíše líto. Z morálního hlediska ve vztahu k původní rodině ženatého pána je to její selhání, ale z mého pohledu bych ji neodsoudila. A to říkám z pohledu někoho, kdo nikdy nikoho ve vztahu nepodvedl.
|
| maceška |
|
(30.12.2012 22:05:05)
Jasně, Pilar, v podstatě s tebou souhlasím. Ale já to mám prostě nastavený jinak. Pokud bych byla nespokojená ve svém manželství, budu ho řešit bez toho, že bych ohrožovala další lidi kolem.
Ale chápu, že každý člověk je jiný. Ten muž, jak ho znám, se zachoval galantně a kavalírsky ke své kolegyni, která zjevně potřebovala oporu a pochopení (manžel věčně v práci, ona frustrovaná, to si umím docela dobře představit - taky jsem měla malé děti), zatímco jeho žena je naprosto nezávislá a samostatná. Myslím, že takto vlastně úplně nevinně a pochopitelně vše začalo.
|
| maaf |
|
(30.12.2012 22:11:14)
Maceško, kdybych nebyla tam, kde jsem teď, tak píšu úplně stejně jako Ty. Jenže já žiju bohužel tak, jak bych nikdy žít nechtěla, kdybych to věděla dopředu (že se mi manžel změní v otylého, líného, popíjejícího impotenta, který je skvělý táta, jinak pozorný, pečující a ochotný manžel) a že na jakékoliv výzvy k návratu do původní podoby reaguje, vždyť víš, že já na sex zase nikdy až tak moc nebyl (tím myslí sex každý den první rok našeho vztahu). Ale to už není o původních aktérech tématu.
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(30.12.2012 22:12:43)
no, to je dost pravděpodobný...
ono je velmi snadné se během vlastní krize na někoho upnout, živit v sobě pocit zamilovanosti a "osudové lásky", která přece má "právo" jít přes mrtvoly, když jde přece o moje štěstí... omluvit si tím to, že to ublíží všem kolem... děti mají přece právo na "šťastnou maminku", ne?
|
|
|
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 21:57:12)
Na začátku nevěry nikdo nepomýšlí na rozbíjení rodin. To může začít zcela nenápadně - jako když šlápneš to tekutých písků - a může trvat celá léta než zabředneš až po krk.
Víš, jak dlouho tenhle konkrétní románek trvá?
|
| maceška |
|
(30.12.2012 22:08:38)
Martino, oni spolu pracují už řadu let, ale vztah se mezi nimi začal vytvářet až poté, co se vrátila po RD, tj. před rokem.
|
| Martina, 3 synové |
|
(30.12.2012 22:15:15)
Tak to je špatný - takový vztah jen tak nevyšumí.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
vím, ze pravé Ty k tomu mas hodně odpověd nej přístup.
V její náručí
Živý betlémVsetín 
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Živý betlém
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)