| Xantipa. | 
 |
(13.8.2012 11:18:07)
Taky si to myslím. Moje nejlepší kamarádka už do základní školy - a teď - nemáme si co říct, každá jsme jinde a nějak nechápu, proč jsme to vlastně byly nejlepší kamarádky, když jsme každá úplně jiná s odlišnými zájmy.
|
| Anthea | 
|
(13.8.2012 11:28:54)
Monty, tys to pochopila úplně blbě, spíš se vysmíváš "povrchnímu plkání u kafe" tak nějak a priori.
To není o tom kafi, setkávat se dá kdykoliv a jakkoliv. Básník tím chtěl říci, že přátelství je třeba UDRŽOVAT, mj. kontaktem, i kdyby ten kontakt byl alespoň virtuální /což pro mě dostatečné není, ale to je moje osobní nastavení/. Pokud mám pocit, že MÁM POŘÁD PŘÍTELE, jen na základě, že jsme kdysi cosi šňupali, nebo se bohatýrsky opíjeli na pařbách na vysoké, je to podle mě zcestné uvažování.
Ty SILNÉ PROŽITKY jsou prostě VZPOMÍNKY, MINULOST. Krásná, ale patrně ne tak určující, protože kdyby silné zážitky z minulosti určovaly doživotní přátelství, měl by člověk přátel patrně víc. Ve většině případů, pokud si to člověk přizná, to spíš končí tak, že si krásně zavzpomíná, ano, byla to moje nejlepší kámoška na vysoké, ale teď už jsem jí tři roky neviděla a naposledy jsme si vyměnily mail před rokem.
Podle mě je to v životě spíš v duchu rčení: Sejde z očí, sejde z mysli, ve většině z takovýchto přátelství.
Já za sebe, pokud by ten "vztah" byl v rovině co popisuji, asi bych měla problém poskytnout větší pomoc nebo jí očekávat u člověka, kterého DNESKA v podstatě neznám.
Stačí si představit, že výše popsaná kámoška, se kterou proběhl mail před rokem a setkání před třemi se objeví za tvými dveřmi s nějakou fatální žádostí?
Skutečně byste jí pomohli? Opravdu, nebo je to lhaní si do kapsy.
Já bych si tou pomocí byla spíš jistá u někoho, koho opravdu znám v reálném čase, víme o sobě, jaké máme trable.
Add upřímnost, otevřenost - to jsou fráze, upřímný a otevřený může být jak přítel z minulosti, tak i ze současnosti.
Nikoho nenapadne, že partnerský vztah by neměl být průběžně udržován a "konzumován", ale u přátel automaticky očekávají, že tam kde je před deseti lety nechali, najdou je pořád a pořád budou stejní a vstřícní a naladění na mě. Dle mého názoru je to iluze a taky ne moc velká ochota pečovat o ta stará přátelství, údajně tak krásná.
|
| Monty | 
|
(13.8.2012 11:33:43)
Antheo,
tak to si zjevně nerozumíme. Asi máme každá jinou představu o přátelství. 
|
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 11:36:32)
Antheo,
vidím to podobně. Realita je úplně jiná, než "člověk, kterýho jsem viděl naposledy před deseti lety, je můj nejlepší přítel, a skočili bychom pro sebe vzájemně do ohně".
Přátele nijak neškatulkuju. V dané době pěstuju ta přátelství, kde dochází k nějakým vřelým kontaktům. Beru to tak, že kdo mne má rád a chce se mnou být a zajímám ho, tak kontakt udržuje (a naopak). Lidi se operativně přesunujou mezi kategoriemi "známí" a "přátelé", životy nás postrkují blíž či dál, záleží na tom, jestli v tom kontaktu být oba chtějí nebo nechtějí. Vůči člověku, co neměl potřebu mi sedm let napsat řádku ani mne vidět, sentimentální city nemám. Každého volba.
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 11:43:33)
Žženo, přesně tak jako ty to vidím.
Jen netuším, jestli si lidi takhle lžou do kapsy a věří, že tomu příteli, se kterým se nestýkají opravdu pomůžou, nebo on pomůže jim nebo jestli je to pohodlnější říkat si, že "mám někde někoho" a víc už citově neinvestovat.
Podle mě je za těmi silnými slovy často neochota investovat do nových lidí. Po pravdě - můžou nás kur... zklamat, když si je pustíme k tělu...taky každý má málo času, takže pokud zrovna nepotřebuje kamarádku na plakání na rameni třeba po rozchodu, nebo na návštěvy kultury taktéž po rozchodu s partnerem, může se jevit nějaké navštěvování s novými známými jako "bezúčelná ztráta času", protože je na nic "nepotřebuju". Spousta žen to má tak nastavené, že se upne jen na partnera a rodinu a na kamarádky víceméně kašle, má pocit, že jsou to lidé až další kategorie, ne tak blízcí jako rodina, takže není třeba s nimi dělat žádné vyfikundace a zbytečně ztrácet čas slejzáním.
V životě to ale běhá tak, že když neinvestuju, tak nedostanu. Až budu nutně potřebovat kamaráda, nebude, protože jsem si pět let na žádného neudělala čas a on si našel jiné kamarády
|
| Monty |
|
(13.8.2012 11:49:53)
Antheo,
proč myslíš?
Ono není v lidských silách udržovat nějaký pravidelný kontakty s x lidmi, zvlášť když jsou rozesetý po světě, tak možná přes FB (taky proto ho mám), takže jsem dost přátel neviděla i pár let, přesto když něco potřebují, ví že jim pomohu a vice versa. Jenže stavět to primárně na té pomoci je právě účelový, aspoň já to tak vnímám. Nemám přátele proto, aby mi pomáhali nebo já jim, to je něco, co je automatický a vyplývá to ze samotnýho vnímání "přátelství".
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 11:54:29)
Mně ale přijde, že zaměňuješ dvě věci. Kontakt (nějaký, srdečný) s pravidelným nuceným kontaktem.
Jako nikde není psaný, že abys někoho nazývala přítelem, musíš ho vidět přesně dvakrát do měsíce i kdyby se ti nechtělo, nebo místo tohoto osobního kontaktu musí proběhnout předepsaný počet mailů nebo vzkazů na jeho nástěnce na FB. To je samozřejmě kravina, na to není vzorec o přesných číslech.
Jako vidět se třeba jednou za dva roky, to nemusí být problém. Když se lidi odstěhujou někam dál. Záleží na tom, kde navážeš a jestli je to oboustranné, jestli jste JEŠTĚ na stejné vlně.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 11:57:31)
Záleží na tom, kde navážeš a jestli je to oboustranné, jestli jste JEŠTĚ na stejné vlně.
Žženo,
v tom to možná je. Moji přátelé jsou pořád na stejné vlně, protože za tu vlnu nepokládám to, že zrovna mají děti nebo chuť chlastat.
Přátele si vytvářím na základě toho, že jsou to osobnosti, se kterými se vzájemně obohacujeme. Nemusí být stejní, ale určité věci se na nich nemění - jejich "základní lidský nastavení".
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 11:59:48)
Montyvaro,
ani já to nesoudím podle toho, jestli mají děti nebo chuť chlastat.
Podle mne se ale mění i to základní nastavení. Lidi nejsou celý život stejní (bez ohledu na chlastání a rodinný stav!). Tak to vidím já. Já to "základní lidský nastavení" prostě nevidím jako neměnný.
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 12:02:01)
Jo a od přátel nečekám, že mne budou zrovna osobnostně obohacovat. Očekávám od nich, že nám spolu prostě "jenom" bude dobře.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:03:10)
Jo a od přátel nečekám, že mne budou zrovna osobnostně obohacovat. Očekávám od nich, že nám spolu prostě "jenom" bude dobře.
To je totéž, jen jinými slovy. Situace, kdy je ti dobře, tě obohacujou o ten pocit, že je ti dobře.
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 12:07:42)
"To je totéž, jen jinými slovy. Situace, kdy je ti dobře, tě obohacujou o ten pocit, že je ti dobře"
No to nevím. Podle této definice mne tedy zásadně osobnostně obohacuje i masturbace ve sprše a konzumace mentolových bonbonů. Osobně ale tyto situace, kdy "je mi dobře" mám zařazené úplně jinak, než přátelství.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:09:20)
Tak nelpi na slovíčku "osobnostně", já to beru tak, že jakýkoli příjemný pocit se týká mé osobnosti, ale důležitý je ten příjemný pocit sám o sobě a ne jeho zaškatulkování.
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:02:24)
Žženo,
hmmm... já myslím, že ani moc ne. Anebo za to základní nastavení považuju něco jiného než ty.
|
|
|
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:03:48)
Žženo, třeba někdo kvalifikuje jako "nucený" kontakt, kde by se právě od něj cosi očekávalo. Třeba jakýs takýs projev zájmu ve formě "zajímám se o to, jak žiješ"
Nucené je to pro mnoho lidí možná i proto, že je to obtěžuje. Nemají velkou míru a potřebu sdílení, pokecu, nebo jim na to stačí prohodit pár slov s těmi "účelovými známými", tudíž vyhodnotí nějaké pravidelnější styky s kamarády jako "nucené" /není právě řeč o nějaké musu pravidelně jednou za čtrnáct dní, ať se to hodí nebo ne/.
Nucené ve smyslu, že jim to nic "nedává". Pomoc zrovna nepotřebují, duševně si vystačí sami nebo s účelovými známými - no tak proč si proboha dělat násilí a s někým se vídat?
Nevím, mám jiné uvažování, podle mě tenhle přístup "proč bych se s tebou vídal, nic nepotřebujeme, divný".
Tak "opravdové kamarády teď nepotřebuju" a ty, se kterými se častěji scházím v nitru zase považuji za "účelové známé, se kterými je to vocaď až pocaď a hlavně, aby nic nechtěli a nijak moc to člověka nezavazovalo a neobtěžovalo".
Mě z toho vychází, že s tímhle přístupem ve skutečnosti opravdové přátele nemám, protože do obojích vlastně neivestuju, styk udržuju jen pro "určitý účel" nebo /u těch přátel/ v "okamžiku krize".
No,moderní člověk
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:06:10)
Antheo,
OK, a co tedy od těch přátel reálně očekáváš?
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:16:56)
Ale zdá se mi, že tady úmyslně všichni opomíjíte rovinu "ivestovat do přátelství" jako totální blbost. Pro mě ale prostě kontakt je formou investice do přátelství, formou toho, že mi ten člověk za to stojí, abych se třeba vzdala jiné věci a mohla ho vidět. Je to o prioritách.
Když se někdo míjí s partnerem, oba workoholici, tak každý pochopí, že "to muselo jít do kopru", ale když totéž dělá s přáteli, tak automaticky očekává, že "on tam někde v dáli čeká a pořád ke mně cítí to, co já k němu, pořád je naladěný a kdykoliv pomůže".
U partnera by podobný přístup "nemám na tebe čas, teď buduju podnik", netoleroval nikdo ani náhodou.
Ale "staří dobří přátele" přece "pochopí", od toho jsou to přátelé.
Někoho, kdo mě kontaktuje jen v okamžiku krize, jinak "nemá čas", respektive nemá čas se mnou sdílet i to příjemné, jen na mě vyleje splašky, když je na dně, bych já osobně za přítele nepovažovala. Těžko někdo má desítky přátel, aby ten kontakt se skutečnými skutečně nestíhal.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:23:48)
Antheo,
ale ta investice je pro každého něco jiného.
Jasně že přítel není někdo, kdo na tebe nikdy "nemá čas" a kontaktuje tě, jen když něco potřebuje. Ale taky to není někdo, kdo stojí na značce a čeká, až pískneš. Ta interakce musí být samozřejmě vzájemná, oboustranná... ale jaká je, to záleží jen na těch konkrétních lidech.
|
|
| Grainne | 
|
(13.8.2012 12:24:34)
Antheo, tak trochu dost ti nerozumím. Někoho potkám a začnu přemýšlet, že tedy musím investovat, aby vůbec něco vzniklo a abych já z toho tedy následně vytřískala to přátelství?
Po pravdě většina lidí nestojí za investici a z nich ještě většina stojí dost námahy, jak se jich elegantně zbavit, protože jsou příliš nároční - na čas, na investice a to, co vracejí, za to prostě nestojí.
Moji přátelé jsou typy, které se bohužel nedožívají vysokého věku a neumírají v posteli............tedy byli. Ti, které bych tak nazvala, jsou mrtví a nikdo z lidí, které potkávám, v sobě nemá ani náznak toho, co měli oni a pro co bych byla ochotna capat s kamínky v botách světa kraj.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:31:52)
Grainne,
nějak tak.
Pokud funguje interakce - pokud potkáš někoho, kde to "je", tak nepřemýšlíš nad tím, jak to bude. To jsou dané věci, to je ten vstupní filtr. Taky nemám čas ani náladu "investovat" do lidí, u kterých je v podstatě předem jasné, že nepřekročí hranice "to je můj známej".
|
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:32:57)
Po pravdě většina lidí nestojí za investici a z nich ještě většina stojí dost námahy, jak se jich elegantně zbavit, protože jsou příliš nároční - na čas, na investice a to, co vracejí, za to prostě nestojí.
Graine, jestli proto, abys začala investovat čas, zájem nebo nedejbože pomoc, ti musí někdo nejdřív zachránit život, aby tě přesvědčil, že opravdu za investici stojí, pak
to je totiž princip, že nejdřív zpravidla musím něco dát, pak MOŽNÁ něco dostanu - málo, hodně, to se uvidí anebo taky NIC
Tady se hýří vzletnými slovy o velkých činech a velkých pomocích, přitom velká část lidí tady přiznává, že je pro ně zatěžující jen věnovat sem tam pár chvilek času, abych věděla, jak se druhému daří. No, pak se dá jistě věřit tomu, že pro něj udělám něco obrovského, co mě hodně omezí, omezí moji rodinu apod.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:35:31)
Antheo,
pokud ti nestojí za to dát sám sebe, tak nemá cenu to zkoušet jinými cestami.
Ty nepoznáš na lidech, jestli jsou ti něčím blízcí? Já docela jo. Stačí na to obvykle jeden rozhovor.
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:43:58)
hele, holky tohle už je slovíčkaření, jen proto, že chcete polemizovat
stejné slovíčkaření,jako to, jestli se někdo schází u kafe nebo ten kontakt udržuje jinak
takže tuhle debatu už považuju za točení v kruhu 
|
| Grainne |
|
(13.8.2012 12:50:36)
Ne, ty si pleteš přátelství s kamarádstvím.
Přátelství nemá žádné nároky a cit je neměnný, přítel tě odveze ve svém Porsche i kdyby tě sebral jako zapáchajícího bezdomovce na ulici i kdyby tě tam našel po pěti letech pobytu beze zpráv o tobě.
Můžeš to o sobě říct? Sebrala bys kohokoliv, do koho chceš tak usilovně investovat, někde na ulici, poskytla mu svojí postel, svojí koupelnu, své možnosti.........?
|
|
|
|
| Grainne |
|
(13.8.2012 12:41:04)
Antheo, kydání hnoje pod kozou fakt nic moc vzletného není, na pomoc se vrhám komukoliv, kdo se mi jako potřebný připlete do cesty, investuju do toho síly a čas, bez problémů vyšlu své muže na pomoc sousedce a sama odřu to, co by mohli udělat oni, ale to není přátelství, to je pro mě běžný lidský projev. Nečekám, že mi za to někdo bude vděčný - to mě po pravdě spíš otravuje, nebo to nějak bude vracet, mnohdy vím, že mu okolnosti ani nedovolí to vrátit.
Nezříkám se zajít k někomu na kafe, případně někoho na to kafe pozvat i když toho člověka k životu nepotřebuju, prostě příjemný pokec o počasí.
O tom to není, to je o něčem, co se slovy vyjádřit nedá, buď to mezi námi je, nebo není.
Postrádám takřka pud sebezáchovy, takže život bych zachraňovala zřejmě naprosto bezmyšlenkovitě, protože by mě nezadržel strach, kohokoliv, ale nemyslím si, že by vzniklo přátelství na život a na smrt, ani bych se tím nedokázala někomu odvděčit za záchranu života, pokud by to tam už nebylo a jen náhoda tomu nepomohla.
|
|
| Grainne |
|
(13.8.2012 12:45:57)
Ty mluvíš o kamarádství, já o skutečném přátelství, které přerůstá dimenze běžného způsobu života.
Já jsem schopná a ochotná zaskočit k sousedce jen proto, že se chuděra zrovna nudí i když bych se sama zabavila mnohem líp, ale nevnímám to jako pomoc, nebo oběť, nebo investici, ale jako rozhodnutí a nečekám, že mi bude věrná.
Ostatně, ona je velmi nevěrná a má mnohem raději všechny ostatní sousedky okolo a já si nedělám nároky na výhradní kamarádství.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Šešule | 
|
(13.8.2012 11:45:33)
Tak nějak. Měla jsem pár blízkých kamarádek z koleje. Po tom, co jsem si už na škole pořídila první dítě vztahy poněkud ochladly. Ne, že bychom se odstřihly, ale naše životy nabraly jiný směry, kromě toho jsem měla o hodně míň času, jinej denní rytmus. Pak jsme se stěhovali. Teď kamarádky pomalu těhotní, rodí... a "ožívají" (ozývají se). Samozřejmě mám i nějaké známé přes děti a z pískoviště. S některýma z nich se možná budu vídat i dál, protože si sednem i jinak lidsky. Prostě život nějak běží a s tím se vyvíjejí a proměňujou i vztahy Nehledala bych na tom žádnou velkou vědu
|
|
|
| Daniela už registrovaná | 
|
(13.8.2012 11:37:15)
Já bych si tou pomocí byla spíš jistá u někoho, koho opravdu znám v reálném čase, víme o sobě, jaké máme trable.
... hele, tohle taky neplatí vždycky. Kdysi jsem měla trable ve vztahu, odcházela jsem, řešila s jednou "kamarádkou", denně jsme se vídaly, chodily na pařby, leccos zažily...měla jsem pocit, že se na ni fakt můžu spolehnout, dokonce jsme si spolu hledali pronájem. A jednou - jela jsem takhle zrovna od ní večer domů - ještě k ex - a přestože dodnes nevím, zda schválně zastrčil klíč nebo byl fakt nametenej jak dělo, nedostala jsem se prostě domů a šaškovala v půlnoci na ulici. První, co mě napadlo, že se vrátím k té kamarádce a přespím u ní a co myslíš... byl to šok, ale frajerka, že ne, že už je ospalá, že by se nevyspala, že nebude čekat, až dorazím, bla bla...tohle bych nečekala od člověka, se kterým jsem měla pocit, že si jsem posledního půl roku fakt blízko, leccos o sobě víme, máme společné zážitky, plánujeme společné bydlení...takže ne, myslím, že i když občas máme pocit, že někoho v reálném čase dobře známe, nemusí to tak být a když dojde fakt na lámání chleba, opravdu se pozná přítel v nouzi. Byť jsou to občas situace kuriózní.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 11:40:47)
Danielo,
přesně tak.
To, co víme v běžným provozu je dost často právě jen to povrchní.
|
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 11:57:01)
Danielo, možné zklamání je jedna věc.
Ale druhá věc je to, že jsem fakt dobře znal někoho, kým byl dotyčný před patnácti lety. Ale už FAKT DOBŘE neznám toho člověka, kterým se ten dotyčný stal během těch let. Pokud s ním tedy neudržuju kontakt, žiju v iluzi, že ten člověk je ten samý člověk.
Já když dneska potkám třeba své spolužačky ze střední, je to naprosto někdo jiný než před lety.
|
| Daniela už registrovaná |
|
(13.8.2012 12:09:29)
Víš, já si myslím, že lidi se ve své podstatě zase tolik nemění - pokud nepočítám nějaké patologie. Když jsem se před lety přistěhovala zase do "domácké" oblasti, byla jsem překvapená, že se lidi, co jsem znala - spolužáci ze všech škol, sousedi, bývalí kolegové atd. přes svá léta, vrásky, kila, školy, rodiny a různé životní peripetie zase tolik nezměnili - ve své podstatě. Když jsem "oškrábala" všechna ta léta, co jsme se neviděli, byli to titíž lidé. A věř, že mě samotnou to překvapilo.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:10:58)
Danielo,
vidím to velmi podobně.
|
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 12:18:20)
Takže jsi se všemi těmi lidmi navázala ve vztazích přesně tam, kde jste skončili?
Kdyby se lidi neměnili, neměnily by se ani vztahy. Vztahy jsou ale neobyčejně dynamické, vznikají, zanikají, probíhají, neprobíhají.
S jedním člověkem nemáš celý život vztah takový, jak vzniknul, když jste se poznali.
Jako základní nastavení typu temperament apod., ano, beru, nemění se. Ale podstatné až klíčové životní postoje se měnit mohou a často mění, jak lidi život semele a "naučí".
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:22:09)
Žženo "navázat tam, kde jsme skončili" v další rovině taky znamená - jo, naposledy jsme si vyprávěli, že děti šly na střední školu...no jenže během té doby, co jsme na sebe neměly čas děti odmaturovaly, kamarádka se rozvedla /peripetie, které tomu předcházely budu vědět taky jen kuse/ - a přede mnou nestojí někdo, s kým budu moct navázat tam, kde jsem skončila.
Nehledě na to, že tehdy přede mnou příkladmo stála vcelku spokojená ženská, co měla pocit, že se jí všechno daří, dneska osoba, která horko těžko řeší nový začátek, může být třeba i zatrpklá, může mít sociální problémy. Ale podrobnosti já "nevím, protože nebyl čas".
Taky se říká "nevstoupíš dvakrát to téže vody"
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:23:41)
řekla bych, že u těchto vztahů "navázali jsme přesně, kde jsme skončili" to znamená "zase si zavzpomínáme na staré dobré časy"...tyhle vztahy jsou totiž udržované nejvíc těmi vzpomínkami, jak píše Monty, těmi silnými zážitky, ne tolik dalším životem
|
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 12:30:02)
Nevstoupíš dvakrát do téže vody, tak to taky vidím.
|
|
| Grainne |
|
(13.8.2012 12:31:03)
Antheo, zažila jsem své přátele v různých situacích, když byli "na vrcholu" i když byli "dole", oni to se svými povahami ani neuměli jinak. Pořád to byl týž člověk, stačilo pár minut a bylo mezi námi jasno.
V jejich případě by mě nikdy nenapadlo řešit, jestli se předem ohlásili, jestli mám uklizeno, jestli mám vhodné pohoštění, jestli v blbé náladě pitomě neplkám..........dokázali se zjevit a zase zmizet, vynadat mi, stejně, jako naštípat dříví, podle toho, k čemu se mi zrovna připletli, stejně, jako když jsem se zjevila já, bez rozpaků mi vrazili do ruky vidle, nebo vařečku, pustili muziku, uvařili grog, nebo čaj...............
|
| Monty |
|
(13.8.2012 12:32:42)
Grainne,
jj, tak nějak.
|
|
|
| CPO |
|
(13.8.2012 12:36:42)
"kamarádka se rozvedla /peripetie, které tomu předcházely budu vědět taky jen kuse/"
Nu, já myslím, že naopak vědět o každém detailu z kamarádčina života (a ona mého) to kamarádství spíš neúměrně zatíží - my to máme prostě tak, že jednou za čas jedna druhé zavoláme, že třeba máme lístky (někam) nebo "co takhle zajít za mrzlinovej pohár"/"hele nešla bys se mnou v sobotu projít obchody, nemám co na sebe" a prostě JDEME. A je nám spolu dobře, smějeme se, vyprávíme klidně jen ty "útržky" ("ještě jsi s X?" "kdepak, to byl moula, te´d se rýsuje Y...")...ale nikdy jsme neměly problém, že bychom "nedokázaly navázat". Mám i kamarádky, co bydlej daleko, jednou za rok, za dva přijedu já k nim nebo ony ke mně. A totéž. Je z toho super víkend, ale nepotřebuju s nima (a ony se mnou) vstávat a usínat každej den v roce, aniž by za tím byla "vyčůranost".
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:48:46)
Rapsody, takže vlastně kontakt udržuješ, jen tě irituje to takhle nazvat, nebo tě irituje, že tu byla vzpomenuta jakási pravidelnost
No, já už radši nechám debaty, protože mi přijde, že tu debatujeme o tomtéž, jen nazýváme věci zarputile jinými jmény.
Kontaktem a sdílením samozřejmě nebylo myšleno, že kamarádka bude pravidelně popisovat, že jí včera pocákalo auto nebo jí už týden loupe v kříži.
|
| CPO |
|
(13.8.2012 12:53:22)
"No, já už radši nechám debaty"
Schválně, jak se bude jmenovat a na co bude zacílená ta příští
|
|
|
|
|
| Daniela už registrovaná |
|
(13.8.2012 12:55:58)
Psala jsem o lidech kolem sebe, kteří se vedle mne v různých životních etapách pohybovali - kolegové, spolužáci...apod. Opravdu zůstali v jádru stejní a vůbec to nemělo co dělat s tím, jaké pozice nyní zastávají, kde bydlí, kolik dětí mají, jestli mají funkční či nefunkční vztah aj. - jistěže je tohle všechno v jejich životě nějak ovlivňuje, ale když jsem s nimi docela obyčejně mluvila, v jádru zůstali stejní. Třeba bych mluvila jinak, pokud by dotyčný či dotyčná byl či byla mým nadřízeným, např., netuším, ale i tak by v jádru ten který člověk stále byl stejný. A...ano, přátelé, opravdoví přátelé z těch dob, byť jich mnoho není, zato si troufnu říci, že jsou opravdoví, jsou stále na stejné "pocitové" vlně. Tohle zůstává přes všechno, co člověka v životě potká. Já to vysvětlit nedokážu, ani nijak definovat, prostě to tam je. A pokud to nebylo ani dřív, není to ani teď.
|
|
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 12:18:52)
Danielo, možná, ale nemůžu spoléhat, že to, co ke mně cítí, je v podstatě víc než nostalgie.
Tedy mezi dvacítkou a čtyřicítkou se člověk podle mě mění dost, při maturitě je to ještě dítě, pak dospěje, život ho nějak vytvaruje.
Hlavně - sentiment "byli jsme jedno tělo jedna duše" je něco jiného, než skutečně v reálu pořád jedno tělo jedna duše být.
|
| Daniela už registrovaná |
|
(13.8.2012 13:00:43)
To nic ale nemění na tom, že ty lidi mám stále ráda, citím, že i oni mě, máme stejnou "vlnu", na které jsme pluli dřív, bez ohledu na momentální životní situaci a peripetie. Jádro se opravdu nemění, bez ohledu na to, jak dotyčný momentálně vystupuje na "společenské" scéně.
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 13:06:22)
Danielo,
to ale není o "společenské" scéně a o tom, jestli seš zrovna šéf nebo podřízený. To je o vyspělosti, životních zkušenostech, o podstatných věcech, které třeba na střední vidíš jinak než ve třiceti.
|
| Daniela už registrovaná |
|
(13.8.2012 13:34:53)
Dobře, upravím...o tom, jak člověk zkrátka momentálně žije, v jaké životní situaci...vyjadřuji se trošku nepřesně, vím...mluví na mě neustále dítko a hledají se mi pak špatně výraziva:))
|
|
|
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(13.8.2012 11:38:53)
Antheo,
mám přátele, které jsem neviděla x let a přesto vím - a vědí to i oni - že mohou zazvonit prakticky kdykoli.
Moje nejlepší kamarádka z dětství, která je úplně jiná než já a se kterou se vidím hodně málo, protože bydlí 100 km ode mne na vesnici mi nedávno naprosto vážně řekla, že až budu stará a nebudu si moct dovolit platit nájem v Praze, tak u nich můžu bydlet na vejminku a vím, že to nejsou kecy, že to tak je. A není k tomu potřeba chodit co 14 dní kafe ani si denně mailovat.
Hloubku vztahů neurčuje frekvence kontaktu, ale to, jak dalece si k sobě lidi pustíš a jak moc jsou ochotni si pustit k sobě tebe. Nic víc v tom není.
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 11:43:51)
Monty,
podle mne "nevíš", ale "myslíš si". Možná máš pravdu, možná ne. Já to žiju jinak. Pocit, že "ale můžu u něho kdykoli zazvonit" mne u člověka, kterej deset let neměl potřebu mne vidět, popravdě moc nehřeje. Je mi jasný, že ten člověk je jinde. Já jsem taky jinde.
|
| Monty |
|
(13.8.2012 11:45:41)
Žženo,
ale vím, protože se to běžně děje.
|
| Žžena |
|
(13.8.2012 11:46:53)
Fajn, pak je dobře, že je máš.
|
|
|
|
|
| CPO |
|
(13.8.2012 11:41:05)
Na to, jak "to neřešíš", to tu už 3. den řešíš poměrně dost intenzivně...
"Stačí si představit, že výše popsaná kámoška, se kterou proběhl mail před rokem a setkání před třemi se objeví za tvými dveřmi s nějakou fatální žádostí? Skutečně byste jí pomohli? Opravdu, nebo je to lhaní si do kapsy. Já bych si tou pomocí byla spíš jistá u někoho, koho opravdu znám v reálném čase, víme o sobě, jaké máme trable."
Možná je důvod, PROČ žádnou takovou zkušenost s "opravdovou kamarádkou" nemáš i Ty, Antheo. Já jsem svou "srdeční" kamarádku neviděla jednou 2 či 3 roky - pak jsem se dostala do blbé situace, stačila 1 sms...a kamarádka pro mě udělala (a by udělala) první poslední. A opačně. A ani kvůli tomu spolu nemusíme "pro jistotu" chodit na kafe 2x za měsíc - prostě, vidíme se tak 2x ročně, ale víme o sobě a jsme si bližší, než jiní s "pravidelnými kontakty".
Všechno, co má člověk potřebu si "pojistit" nějakými závazky a smlouvami, nemá samo o sobě valnou hodnotu - přemýšlej nad tím
|
| Monty |
|
(13.8.2012 11:43:15)
Všechno, co má člověk potřebu si "pojistit" nějakými závazky a smlouvami, nemá samo o sobě valnou hodnotu.
Jj, přesně tak. Jakmile potřebuješ být o něčem ujišťován, znamená to, že tomu sám nevěříš.
|
|
| Anthea |
|
(13.8.2012 11:52:52)
Rapsody, hledáš za tím něco co za tím není.
Nějaké pojišťování, zajišťování.
Já beru to jak tady jako obvykle šíleně vypichujete to slejzání u kafe a vysmíváte se mu, čistě jako projev zájmu, kontakt se dá udržovat jakkoliv. Mám kamarádku, ráda jí vidím, takže si dáme spicha.
Když mám k někomu vztah, tak ho prostě ráda vidím, stejně jako on mě. Tečka.
A když k němu mám vztah, tak rozhodně dva roky netvrdím, že "není vůbec čas, ale jednou si určo dáme spicha a pokecáme.."
Ten čas si prostě udělám.
A s tím hledáním pomoci u někoho, kdo mě za normálních okolností nemá vůbec potřebu kontaktovat, pokud nic nepotřebuje, bych asi po pravdě měla problém. Přišlo by mi to trošku zištné. Normálně "nemám čas a potřebu", ale když něco potřebuji nebo on, tak se najednou ten čas najde.
Nevím, jsme lidé různí, to je na tom to zajímavé.
|
| CPO |
|
(13.8.2012 12:08:41)
"A s tím hledáním pomoci u někoho, kdo mě za normálních okolností nemá vůbec potřebu kontaktovat, pokud nic nepotřebuje, bych asi po pravdě měla problém. Přišlo by mi to trošku zištné. Normálně "nemám čas a potřebu", ale když něco potřebuji nebo on, tak se najednou ten čas najde."
To je jednoduché. Já i ona jsme si aktuálně řešily svoje životy, např. já se rozváděla a na sleziny u kafe opravdu neměla ani čas, ani náladu. A pak zas ona řešila svoje věci a chtěla si je vyřešit sama, tak jsem to respektovala zase já. Ale věděly jsme a víme o sobě a taky víme, že o samozřejmosti, jako udělat něco pro kamaráda, se nemusí dlouze diskutovat u kafe, jak tu už psala Monty. To se prostě ví, protože se to cítí. Kdykoli bychom ona nebo já pocítily potřebu "o půlnoci se vyplakat kamarádce na rameni", tak obě víme, že pro nás není problém to rameno té druhé nabídnout. Nebo to, co by bylo akutně potřeba.
|
|
|
|
|
|
, že mě tu ukamenujete 
, ale pořád cítím to pouto, to nezmizelo, ani je neoplakávám, prostě "něco" pořád zůstává.
, nevím, co jim reálně dávám...ale skutečnost, že přes všechno se mnou JSOU - asi jim i tak k něčemu jsem 
, a řídím se podle toho. Komu nemám potřebu vnucovat "moudra" proto, abych se vytáhla, jak jsem v tu chvíli "chytřejší"...
V její náručí
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Advent na KarlštejněBeroun 
Předsilvestrovský výstup na BrdoKroměříž 
Pražský Nový Svět pod rouškou nociPraha 1 
Tříkrálový průvod PrahouPraha 1 
Štědrý den v Zoo Olomouc
Advent na Karlštejně
Předsilvestrovský výstup na Brdo
Pražský Nový Svět pod rouškou noci
Tříkrálový průvod Prahou
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)