| LuciHa | 
 |
(10.4.2012 20:56:01)
Co dělat? Když na syna (3) opravdu zapůsobí jen to, když dostane na zadek? Abych to vysvětlila, vždy jsem si myslela, že své dítě nebudu bít, stačí jim to všechno přeci vysvětlit. Takže od počátku jsem pěkně vysvětlovala, tedy broučku to nesmíš, když to uděláš, tak.., byla jsem ale také rázná a stanovila hranice. Měla jsem tepělivost až dost velkou, kamarádky se divily, že dokážu opakovat několikrát a nezačít křičet nebo mu dát na zadek. Syn pokud nechce, tak neposlechne, pokud si má uklidit oblečení, hračky, klidně mi řekne, ať si je uklidím sama, že to dělat nebude apod. N neuklidí to ani, když mu řeknu, že mu pomůžu, uděláme to spolu, ignoruje mě a a povídá mi něco jiného. Vlastně bych řekla, že se mě snaží vytočit a dělá mu to dobře, tedy, že zlobí naprosto úmyslně. Zákazy oblíbené činnsoti jsou mu jedno, najde si hned něco jiného... Já mám na něj vážně někdy takový vztek..... Máte taky takové starosti a objevili jste něco účiného nebo vidí někdo chybu nebo má někdo radu, jak na něj?
|
| třeba já | •
|
(10.4.2012 21:05:04)
hehe, mám to tu v dvojím vydání (4 roky a 2,5) a když je plácnu na zadek či přes ruku, tak se zabejčí a neudělají už tuplem nic. na mladší ještě jakž-takž platí prostě to důsledně opakovat a opakovat a nepovolit, příp. danou věc vykonat spolu (já uklidím tyhle kostičky, ty uklidíš autíčka atd.), ale jak to vidí u toho staršího ultra-tvrdohlavce, na kterého neplatí prostě nic, tak je to čím dál tím horší. Taky nevím, už mi dochází trpělivost. Někdy zkouším třeba ukázat, jaké to je, když já po něm něco chci a on mě ignoruje, tak mu to pak oplatit - např. vypije jednu sklenici šťávy a chce další a já dělám, že neslyším... a pak si to vysvětlujeme, jak je to nepříjemné... ale moc to stejně nefunguje. tak nevím.
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 21:08:11)
Asi opravdu není rada a je to v povaze dítěte. Pravě, že jsem málokdy ztrácela nervy, ale teď je to nějak často, protože jeho chování by vytočilo každého a strašně mě mrzí, že reaguje pouze tehdy pokud vidí, že ho opravdu plácnu a bude ho to bolet.
|
|
| Margot+1 | 
|
(10.4.2012 21:19:56)
U nás pomáhá zakázat bonbonky, nechat vychladnout v pokoji nebo internovat nejoblíbenějšího plyšáka. V méně naléhavých případech pomůže jen pohrozit týmž.
Plácání nepomáhalo nikdy, co hůř, rozzuřilo ji to a oplácela, z čehož byly pěkně nechutné scénky.
|
|
|
| fisperanda | 
|
(10.4.2012 21:13:45)
Mně se stala s plácáním na zadek teďka kuriózní situace. Dceři sem dávala na zadek když jí byly asi čtyři a v noci furt lezla z postele. Taky tvrdohlavec. Nedalo se jinak. Pak už ňák nebylo potřeba, stačí na ni houknout.
Ale teď se ve škole poprala s kamarádem. Byla sem z té situace fakt mimo, naštvaná a unavená. Sedla sem si do kuchyně a bezmocně sem řekla: "Tak jako já nevím, co s tím mám dělat, opravdu nevím, co pomůže, abys to pochopila, to ti jako mám dat na zadek nebo co...?"
A ona: "Ano."
Já: "Vážně to pomůže? Myslíš, že tohle fakt pomůže?"
A ona: "Jo, mami, to pomůže."
 "Tak jo, pocem, já ti jednu lupnu" 
Po tomhle, jak se mnou vymetla, už nemám potřebu podobný metody vytahovat 
|
|
| Fous&fousek | 
|
(10.4.2012 21:14:45)
Taky mám doma něco takového. Dcerka vypadá jako andílek, ale je to pěknej tvrdohlavej čert. Já využívám hlavně momentů motivace - až si uklidíš hračky, pustíme Kouzelnou školku, přečteme pohádku, vyndáme modelínu apod. Jinak to moc nefunguje. Minulý týden jsem vypěnila při oblíkání do školky. Asi 100x jsem dcerce zopakovala, že je potřeba, aby se obula. Naprostá ignorace a cvakání vypínačem na chodbě, moje ujeté nervy a plácnutí na zadek. Bere to jako ponížení a vyvádí a bohužel výchovný dopad nula. Takže jedině ta motivace. Něco přece rád mít musí.
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 21:22:17)
ano má rád bonbony a lízátka, to je opravdu to jediné, čím ho motivovat, aby poslechl. To najednou slyší úžasně a klidně by i udělal komínky s triček ve skříni, aby je dostal.
|
|
|
| withep | 
|
(10.4.2012 21:20:15)
Zkus z toho, co udělá/neudělá, vyvodit bezprostřední důsledek. U nás na hračky celkem spolehlivě funguje "co se neuklidí, se vyhodí". Není to vyhrožování, myslíme to vážně, prostě není kam šlápnout a je třeba s tím něco udělat. Chtít toho po něm spíš míň a jen takové věci, kde jsou takové důsledky, které pochopí, skutečně vyvoditelné. Pokud dělá něco, co nemá (ubližuje jiným, rozbíjí věci,...), a odmítá přestat, zpacifikuju, fyzicky zabráním v další aktivitě. Rozhodně nedávat na zadek, funguje to jen zdánlivě 
|
| Katka +3 | 
|
(11.4.2012 8:48:57)
Tak tohle uplatnit na mého tvrdohlavce, žijeme v holobytě.
Mně pomáhá, alespoň částečně, trvat prostě na svém. Nehrotit situaci, smířit se s tím, že to nebude hned, ale stát si na tom, že dokud neuklidí, neposuneme se v programu dál.
Chce to velmi silné nervy a utěšovat se tím, že v dospělosti nebude mít prcek problém se prosadit.
|
| withep |
|
(11.4.2012 11:38:35)
Katko, tohle pratkikujeme v případech, kdy není jednodušší řešení tak jako u těch hraček
|
|
|
|
| Donell | 
|
(10.4.2012 21:22:23)
Já mám doma dvouleťáka, začal nám pěkně předvádět hysteráky, máme je i x krát denně. Je taky tvrdohlavej, ale není to nic takového jako u tebe, neboť toho ještě moc nenamluví - ten rok je tam asi znát..no každopádně, co mě trochu pomáhá, když už řve, že něco nechce dělat/jít/uklidit atd., kleknu si k němu, lehce ho obejmu a abych ho uklidnila, říkám mu, že vím, že to nechce dělat/jít tam/ uklidit atd., ale že musíme, protože....pak ho ještě chvilku chlácholim a pozitivním hlasem ho za ručku vedu k tomu, co potřebuju... úspěšnost tak 50:50. Ale nevím, přeci jen je mladší než tvůj synek...
|
| Margot+1 |
|
(10.4.2012 21:26:10)
Tak to u nás bys dostala hlavičku nebo kopanec, kdybys ji i v těch dvou letech chtěla uprostřed vzteku zlehka objímat a za ručku někam vodit.
|
| Donell |
|
(10.4.2012 21:29:03)
to je možné, každé dítě je přeci jiné, že...pouze jsem řekla, co u nás sem tam pomáhá...
|
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 21:30:50)
 my taky, klidně mě odstrčí a řekne běž pryč, protože se mu zrovna nezamlouvám. Ale u nás nefunguje ani jako trest ho nehchat samotného, ať se vyvzteká. Být sám v pokoji znamená příležitost dělat, to, co je za mé přítomnosti zakázané, tedy vylézt co nejvýš to jde, štelovat televizi nebo vythovat všechny možné věci ze skříně, zásuvek.
|
| Margot+1 |
|
(10.4.2012 21:38:16)
Ještě pomáhá být upřímná, tj. pokud už ve mě taky roste vztek, prostě jí to řeknu: "Už toho opravdu nech, vadí mi to a začínám se hrozně zlobit!"
Zabavit oblíbenou hračku nepomůže?
Musím se pochválit, že ač zapomnětlivý chaotik, snažím se být důsledná v plnění hrozeb - a zlepšuje se to.
To manža si pořád nabíhá na vidle tím, že jí hrozí něčím, co nemůže splnit a je pak pro srandu králíkům.
|
|
|
|
|
| janna001 | 
|
(10.4.2012 21:27:48)
Já ti rozumím, mám doma to samé. Syn je palice dubová, kolikrát dostal na zadek, i když to nesnáším. Situace plynuly asi tak, jak popisuješ ty. Snad tě trochu potěším, že s věkem se to hodně zlepšilo. U syna vidím, jak zkouší ty hranice - byly období, kdy jsem 10x řekla, že si má obléknout mikinu a on dělal, že neslyší - když jsem mu pak plácla i jen jednu, šel a udělal to.
Jednou mi ruply nervy a sprdla jsem ho na tři doby - měla jsem takovej důraznej mateřskej projev, že já jsem máma a on mě bude poslouchat. Že ve všem možným se domluvíme, ale pokud jde o spaní, jídlo, oblíkání, mytí, zuby, bude dělat, co řeknu, a bude to dělat hned. Připadala jsem si u toho jako blbec, ale zabralo to, střetů opravdu výrazně ubylo.
|
| Babsi+2 | 
|
(10.4.2012 21:38:10)
 Gratuluju, tuhle metodu jsem taky zavedla, večer mi hodně pomohl rituál uklidňování - večerníček, zuby, pohádka a spát. Po čase to šlo bez řevu. Ale chce to vydržet a neustoupit. Nakonec i tvrdohlavé dítě uhne.
Nedávno jsem dostala obrázek. Je na něm (přeloženo z AJ):
když to uvařím...ty to sníš
když to koupím...budeš to nosit
když to umyju...nezašpiníš to
když řeknu "je čas jít do postele"...ty řekneš "dobrou noc"
když řeknu "ne"...ty se nebudeš ptát "proč?!"
PROTOŽE JÁ JSEM MÁMA!
|
|
| zvídavá | 
|
(10.4.2012 21:44:38)
Taky mám občas proslov na toto téma. Souhlasím, že je občas třeba si to vyjasnit
|
| Margot+1 |
|
(10.4.2012 21:51:21)
Na druhou stranu:
taky jsem a vždycky jsem byla tvrdohlavá a nejvíc mě může nas..., když mi někdo říká, co mám dělat. Zlepšilo se to až s dospělostí prostě tím, že už si na to nikdo netroufá.
Takže občas jí moc dobře rozumím - každý potřebuje trochu volně dýchat.
|
|
|
|
| třeba já | •
|
(10.4.2012 21:32:36)
a nebo ještě jakž-takž občas funguje (ale to musím hlavně já v klidu zvládnout a neztratit nervy!) - nechat z nejhoršího vyvztekat, a pak až to nejhorší pomine, tak se snažit nějak pojmenovat, jak se on asi cítí, a nabídnout řešení. Ty se teď zlobíš, protože se ti nechce uklízet hračky a radši bys dělal xxx? tomu rozumím, taky se mi někdy nechce uklízet, ale víš co? zkusíme to spolu, nebo ty uklidíš aspoň toto a zbytek doděláme potom, nebo něco takovýho, prostě nějak to pojmenovat a navrhnout, co s tím.
neosvědčilo se mi poslat ho do pokoje a říct, ať přijde, až se uklidní - většinou se tam zasekl a trucoval a nepřišel, anebo naopak přilítl hned a vřeštěl a mlátil věcma... spíš potřeboval ten kontakt se mnou, ne abych ho posílala pryč. ale fakt na každého platí něco jiného. já z řekněme deseti konfliktních situací denně zvládnu v klidu tak půlku (možná), někdy ani to ne, jindy víc... to znamená, že i tak je těch infarktových stavů několik za den. ale snažím se, jde to těžko.
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 21:41:13)
Hm, mě teď strašně pomohlo, že v tom nejsem sama a taky jsem pochopila, že to chce fakt trpělivost a chytnout se sebemnšího úspěchu a koukat na to, že některé situace vyřešíme celkem v poklidu, když má náladu spolupracovat. Spíš já bych se měla kontrolovat, aby se mu nepovedlo mě vytočit, ale je to fakt strašně těžký.
|
| Zd a tři |
|
(10.4.2012 22:09:55)
já jeden čas své supervzteklé dítě vědomě posílala do pokoje, ať se vyvzteká. Což bylo teda vlastně spíš pro mě, abych se uklidnila a neřvala na něj..
|
|
|
|
| zvídavá |
|
(10.4.2012 21:41:00)
Vysvětlovat samozřejmě nestačí. Jenže ony nejsou jen dvě možnosti - buď mlátit nebo nedělat nic, jen neúčinně vysvětlovat. Pořád zírám, jak je tento postoj pořád rozšířený. Pokud vědomě a opakovaně překročí hranice, musí následovat trest. Jinak si z tebe samozřejmě nebude nic dělat.
Promysli si situace, kdy se to děje, zvaž konkrétní důsledky, které jeho chování bude mít, a buď připravená na všechny možné reakce. A neustupuj.
Nad vhodným trestem je třeba se zamyslet, aby byl účinný a adekvátní (a aby to byl trest pro dítě a ne pro tebe), chce to námahu a snahu, ale kdo říkal, že výchova je jednoduchá? Pomůžou učené knihy (například autorka Kast-Zahn).
Například:
Opakuji naposled, že děti na pískovišti se nebijí, pokud to uděláš ještě jednou, jdeme ihned domů.
Opakuji naposled, že pokud se ihned nepřevlečeš do pyžama/nevyčistíš zuby, nestihneme už pohádku a půjdeš rovnou spát.
A podobně. Dosaď dle vlastních preferencí a znalostí dítěte.
|
| Meta | 
|
(10.4.2012 21:51:15)
"Opakuji naposled"
Hm, já nic neopakuji. Dám pokyn a když ho prcek nezvládne, tak mu pomůžu. Nevzniká tím meziprostor na vzájemné vytáčení.
|
| zvídavá |
|
(10.4.2012 22:03:06)
Já 1-2x opakuju, dítě ja malé a není robot.
Mluvím samozřejmě o věcech, o kterých vím, že je zvládá a jen právě nechce.
|
|
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 21:52:24)
Ale tady nikdo nemluví o tom, že jsou pouze dvě možnosti...
|
| zvídavá |
|
(10.4.2012 22:00:57)
"vždy jsem si myslela, že své dítě nebudu bít, stačí jim to všechno přeci vysvětlit"
"kamarádky se divily, že dokážu opakovat několikrát a nezačít křičet nebo mu dát na zadek"
a další...
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 22:05:59)
To je mým příspěvkem, chtěl jsem to zkrátit, aby to nebylo dlouhý, ale aby bylo zřejmý, že hledám jiné řešení, než dát na zadek. Potrestání je u nás běžné, jen nyní nějak neúčiné. Špatně jsem to formulovala.
|
|
|
|
| helena + veverčátka | 
|
(10.4.2012 22:52:55)
Antigono,
jaký přirozený či jiný důsledek (či trest) plyne pro dvouleťáka, když pořád tahá za záclony a dokonce je začal trhat ze žabek? Nechat ho celý den v předsíni? Naučila ho to dcera, ta svůj trest dostala a už se s ní dá domluvit, ale tenhle? Odnášet stále, to prostě nejde, je tam, jakmile se otočím. Dnes jsem mu jí fakt už švihla.. zase selhání, ale už jsem nevěděla co. Riskovat, že na sebe jednou strhne celou tyč nebo urve další zástup žabek.. Ráno vstane a jde k závěsům, já ho odstraním, jdeme snídat, on jde od snídaně, já uklízím, on jde k závěsům, já ho zabavím.. prostě jakmile nemá co, jde tam. A trvá to už týdny! Dnes jsem fakt už vypěnila, asi PMS, ale co, snad mám také jen jedny nervy ne?
Ale jestli najdeš nějaký vhodný přirozený důsledek, poraď. Ráno bych na něj mohla nastražit tyč, aby na něj spadla ne? ;-) Jenže to ho vůbec zastavit nemusí, je urputný a dcera je stejná a ještě k tomu hubatá.
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 23:08:04)
Asi sundat celou tyč nebo dát pryč záclony či je zkrátit, aby nedosáhlo ? Ale tuhle diskuzi nebo náš problém pochopí jen ten, kdo to má obdobně. Kdybych totiž měla tvárné dítě, které by v rámci možností poslouchalo, tak bych se taky divila, že ostatním dítě neposlouchá. Protože stanovuji hranice, jsem důsledná, trestám, tak aby dítě pochopilo, tak to je a ti ostatní dělají něco špatně, protože mě to funguje.
Např. naposledy říkám, je u mého dítěte naprosto nefunkční, pokud mu oznámím, že se začínám zlobit, tak to je spouštěč toho, že má ještě přidat, protože ho baví mě vytočit, fakt mám poslední dobou takový pocit. Když mi nebylo dobře a začal zlobit, řekla jsem mu to, domluvili jsme se že bude poslouchat, ten den zlobil o to víc, já jsem už pak opravdu brečela bezmocí. Jemu to bylo jedno, pak přišel a dál mi pusu a zlobil dál. Manžel musel přijet ze služební cesty domů, nezvládla bych to. Někdy je hodný, milý, roztomilý, směje, někdy jsem však s ním s rozumem v koncích.
|
| helena + veverčátka |
|
(10.4.2012 23:19:31)
Já doma jedu opravdu na minimum úklidu a rozbitností, nemáme doposud ani komferenční stolek. Oba jsou od mala akrobati a hrozně pořád běhají, co běhají, lítají. Když nejdem den ven, jsem na mrtvici!
Ale záclony prostě už chceme, jinak budem fakt za vybydlence. Něco prostě musíme udělat i pro nás samé a společný domov. Už tak toho děláme pro děti tolik, že mám pocit, že tam nebydlíme, ale jen přizpůsobujeme prostor..
Já opravdu doufám, že někdo něco vymyslí, třeba nás to v tom "zacyklení" prostě nenapadá.
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 23:31:42)
Myslím, že rad tu bylo dost, ono asi nic zásadního vymyslet nejde. Prostě to chce trpělivost a vydržet. Třeba si to v těch hlavičkách nějak sumarizujou a nakonec to bude dobrý. Jen mě mrzí, že jsem někdy hysterka a nevydejchám situaci. Zrovna dneska si říkám, že zítra budu pevná, rázná a řešit věci budu s nadhledem, tak uvidím jesli to splním nebo budu rozzužená doběla jako jsem byla dnes.
|
| adelaide k. | 
|
(11.4.2012 12:17:39)
Luci, padla tady u mnhokrát památná věta "Nasraná matka je taky přirozený důsledek". Ono nejde o to být robot bez emocí, který se nikdy nevytočí, nikdy neřve a vždycky vyrovnaně, vlídně a klidně s dítkem hovoří.
Hlavní je nenechat ,se vtáhnout do her "kdo umí zajít dál", nebo "když ty, tak já taky". Rodič a ten kdo určuje hranice a pravidla jsi ty.
|
|
|
| Oggová | 
|
(12.4.2012 21:20:55)
Heleno, u nás je taky "holobyt".
na starších fotkách vidím, kolik jsme toho doma měli. Teď máme opravdu jen nutnosti. Stolek z obýváku odnáším, přinesu jen když je tu návštěva, abychom si měli kam postavit kafe.
Nerozumím tomu, se všemi dětmi jsme to zvládli, ale to páté nám asi přerostlo přes hlavu.
|
|
| Misha_ |
|
(17.5.2013 16:17:06)
Nekdy si taky pripadam, ze mluvim do dubu. A to nemusi jit o nejake prikazy nebo zakazy. Dcera proste stoji, kouka skrz me a nereaguje. U veci, jako jsou ty zaclony, se mi docela osvedcilo davat nejakou nahradni cinnost. Treba si hrozne rada hraje s vodou a chodila mi hrabat do spinaveho nadobi ve drezu. Tak dostala misku, naberacku a zabavila se na pul dne. Neslo by mu nekam natahnout snuru a dat tam bezpecnou zaclonu? At si ji strhava - vidi, ze to spadne, a pak ji zase musi nandat. Myslim si, ze odklizet veci neni dlouhodobe reseni, ale vim, ze nekdy to jinak nejde. Mladsi dcera se ted naucila lezt na skrinku, kde mame televizi a patla po ni. Ma rok a to ji opravdu nevysvetlim, ze to nesmi. Tak jedeme hru - ona vyleze, ja ji prendam na druhy konec misnosti, ona k televizi a porad dokola. Ma z toho hroznou srandu, ja to beru misto posilovny a doufam, ze ji to brzy prestane bavit
|
|
|
|
| zvídavá |
|
(10.4.2012 23:23:49)
Těžko se radí, když neznám tvoji sitauci, byt ani dítě. Ale nejjednodušší mě napadá závěsy prostě odstranit z jeho dosahu.
Já mám žaluzie, na které má syn také zákaz sahat, když jsou dole - velmi ho bavilo je demolovat. Když neposlechl, tak jsem je prostě vytáhla a měl po legraci. Už je ignoruje.
|
|
|
|
| helena + veverčátka |
|
(10.4.2012 22:28:17)
Pracuji na tom už léta a jsme jednou nahoře jednou dole. Plácnutí beru jako své selhání, ale nemůžu si prostě pomoct. Jsem na ně sama a nemůžu z toho mít zvěřinec. Snažila jsem se ignorovat některé aktivity s tím, že je to přejde, ale bohužel to většinou přerostlo ve sport, takže co nejméně pravidel se mi neosvědčilo. Jsem cholerik a dobře, že ziji v době osvěty a nevnímám plácání jako recept. Pomáhá homeo a bylinky. Hodně odpočívat, neřešit ""věci"" ve smyslu rozbití a doma s tím počítat - prozatím. Pravidla nastavit a při prvních problémech zkusit upravit. Někdy nastavujeme špatně detaily i když princip zůstane. Hodně mazlit, být důsledný, plnit hlavně pozitivní sliby. Hlídat si výšku a tón hlasu. Když je prohřešek venku, ihned jdeme domů. Nesu. Ale..jednou nechám většinou prohřešek projít pouze s výběrem. Domů nebo ..., co vyberes? Teď jsem v krizi. A přemýšlím o odborníkovi. Pořád mám pocit, že tu opozici dětí způsobuji..
|
|
| Zeyfera |
|
(10.4.2012 23:27:11)
Jedna věc je, jestli po něm nechceš přílíš náročné věci. Tříleťák je opravdu strašně malý na uklízení oblečení a hraček a to je názor, který jsem četla i od dětského psychologa, že je to pro malé dítě těžší, než si my mámy umíme představit. Takže se to snažit zjednodušit jako místo ukliď si hračky - dej ty kostky do krabice, dej auta na poličku a tak.
No a jestli jsi si jistá, že to v pohodě chápe a zvládá, jenom dělá naschvály, tak důsledky - dokud nebude uklizeno oblečení, nebudu si s tebu hrát, nebudeš se dívat na večerníček, nedostaneš sladkosti... atd. Neuklizené hračky vyhodím - a opravdu sebrat a vyhodit nebo schovat, holt, bude mít těch hraček málo a nebudete se topit v nepořádku. A když už by to došlo tak daleko, že by třeba vyhazoval věci z šuplíku, i když by dobře věděl, že nesmí, klidně by na zadek dostal a nepovažovala bych to za výchovné selhání. Mně přijde větší výchovné selhání hrozit prstíkem to nesmíš a dítě má z toho bžundu.
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 23:46:33)
A nemáš pak radu co dál? Hračky jsou rozházené, on dostal na zadek, situace se uklidní, sednu si k němu, řeknu proč dostal a že to uklidíme spolu, absolutně mě neposlouchá, kopne do hračky, je mu to jedno a řekne mi třeba, že viděl dnes traktor. Mám hračky uklidit sama? Mám to nechat rozházené? Když je nechám rozházené, tak ráno přijde a bude si s nimi hrát jakoby nic. Když je vyhodím, bude si ráno hrát se zbylými. Když mu je vyhodím všechny, zabaví se šplháním po nábytku, kramařením v jiných skříňkách apod.. Když je uklidím sama, tak vyhrál, tak co???
|
| LuciHa |
|
(10.4.2012 23:48:17)
A vím, že chápe, co po něm chci. Kdybych mu řekla, ať uklidí hračky, že pak dostane bonbony, tak je uklidí a ještě k tomu jako bonus vyluxuje. Jenže bonbonama se nedá upláct pořád.
|
|
|
| adelaide k. |
|
(11.4.2012 12:13:06)
Luci, co dál? Trvat na úklidu. Nějaký instantní recept na to aby najednou vyskočil a začal kmitat asi není. Ale pokud pochopí, že co řekneš fakt platí, ať dělá cokoliv, tak to půjde.
Píšeš v prvním příspěvku že to dělá schválně. No jasně že jo. Je to zdravý tříleťák a ten má v "popisu práce" bouřit se proti nastaveným hranicím a zkoušet co rodiče vydrží a dovolí A potřebuje patřičnou odezvu aby s e mohl posunout dál. Pokud ji nedostane, potáhne se to dál a dál.
Ad to uklízení. Nemůžu říct co přesně máš dělat ty, ale řeknu co byhc dělala (a co jsem dělala) s vlastním dítkem. Sedla byhc si v pokojíčku na zem a trvala na úklidu. Když začne o traktoru tak mu řeknu, že to zní moc zajímavě, ale že mi to povypráví potom až budeme mít hotovo. Pomohla bych "úkolováním"(auta do krabice, lego do poličky...) a kdyby mi chtěl zdrhat nebo se tomu jinak vyhýbat, klidně byhc ho zase vrátila zpátky k úklidu (i fyzicky).
|
|
|
|
V její náručí
Adventní víkendČeský Krumlov 
Valašská výstava betlémůZlín 
Vánoční koncert Chorea BohemicaPraha 3 
Živý betlémVsetín 
Štědrý den v Zoo OlomoucOlomouc 
Adventní víkend
Valašská výstava betlémů
Vánoční koncert Chorea Bohemica
Živý betlém
Štědrý den v Zoo Olomouc
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)